Jeho začátky byly těžké. Musel toho spoustu vymyslet, ale měl naději. Pak i výsledky. A pak přišlo pusto a bezmoc. Co s tím rozčarováním?
Neví, jak se mu to přihodilo, ale najednou seděl v tom křesle a pracoval.. Měl krásnou kancelář s výhledem do mraků, každé ráno ho vítalo slunce a on byl šťastný. Jeho práce přinášela skvělé výsledky a měl pocit, že se mu daří vše, na co sáhne. Tuhle urovnal dlouhodobý spor, tamhle zase pomohl v nouzi. Každý s ním chtěl mluvit, každý chtěl radu, až si někdy připadal úplně zahlcený. „Ale co“, říkal si. „Od toho tu přece jsem a být bizi je dneska v módě“. Všichni se kolem něho tak točili, že mu to šlo pěkně od ruky. Stalo se mu občas, že něco nemohl vyřídit hned. „No to je toho“, myslíte si. On si to myslel taky, protože byl velmi trpělivý, ale vysvětlete to zákazníkovi. Ale tohle krásné období nebylo pořád.
Když začínal, úřadoval na šedém polštáři, co vypadal jako mrak. Ale mrak to nebyl, tím si byl jistý, když seděl na zemi. Kolem něj nebylo vůbec nic. Někdy mu bývalo smutno. Věděl, že je introvert a že ať si to zařídí jakkoli, nikdy to nebude podle jeho představy. Umí si život uspořádat všelijak, jen ne tak jak chce on. „To je ale fakt nespravedlivý. Na koho se asi tak já mám obrátit?“ Odpovědět si uměl taky sám. Na nikoho, protože v tomhle mu nikdo pomoct nedokázal. A tak tvořil a učil se být šťastný díky svému dílu. Co má tvořit, to nějak věděl. Vždy měl nějaký nápad či myšlenku a málokdy byla chybná. On nechyboval. Jen byl občas překvapený, co vytvořily jeho výtvory.
Přemýšlel, bádal a tvořil. Nikdy nebude hotov, ale nebyl z toho bezradný. Pořád se cítil být užitečný a tak stoupal a stoupal. Měl stále více práce a nikdy se neotáčel zpět. Konal teď a tady a hleděl jen do budoucna. Než se dostal do té nádherné kanceláře, měl i černější období své kariéry, ale nevyčítal si je. Věděl, že jim nemohl zabránit a že za ně nenese vinu. No a pak najednou seděl v tom křesle, byl bizi, všechno bylo good a on se cítil happy. Šel s dobou.
Náhle ucítil zlom. Vše neplynulo tak lehce, začínal mít méně a méně práce. Spoléhal na černé období, ale bylo to tu stále. Ten divný pocit, že to nebude jen černé období. Díval se na své výtvory a zpytoval svědomí. „Kde jsem jen udělal chybu? Proč dostávám tak málo objednávek, málo žádostí o radu a žádné děkovné dopisy?“ Díval se na výtvory svých výtvorů. Myslel si, že je vše dokonalé, ale nyní viděl, že jeho tvorba rozhoduje za něho. Nepotřebují ho, protože si vše tvoří sami. Nemají dost času, aby se zastavili a vzpomněli si, jestli by od něho něco nepotřebovali. Neměli zač děkovat, když nic nežádali.
A tak se jednoho dne rozhodl, že i on chce změnu. Naposledy se podíval do mraků a zavřel kancelář. Konečně bude mít čas jen sám pro sebe. Vyřídí jen to nejdůležitější. A naučí se všemu, co dosud neuměl. Jsou to věci, které si výtvoři udělali sami a on byl jaksi mimo. Škoda jen, že tohle všechno, co se mu honí hlavou, nemůže nikomu říct.
Být Bohem je prostě těžký.
A co se naučí jako první?:
Potká takhle Pánbůh v nebi Svatého Petra a zeptá se ho:
"Ty, Petře, co je to vlastně ten sex, co se o tom tam dole pořád mluví a píše?"
Petr odpoví:
"Víš, Pane Bože, to se nedá jen tak povědět. Nejlepší bude, když půjdeš na zem a zeptáš se přímo u zdroje."
A tak Pánbůh sestoupí na zem v šumavských hvozdech. Potká dřevorubce a povídá mu:
"Ty, nepovím ti, kdo jsem ani odkud jsem přišel, ale řekni mi prosím tě, co je to ten sex."
Dřevorubec odsekne:
"To jsi na špatný adrese, musíš za Ančou do mlejna!"
Pánbůh tedy jde do mlejna. Ve mlejně potká Anču a říká jí:
"Nepovím ti, kdo jsem, ani odkud jsem přišel, ale řekni mi prosím tě, co je to ten sex."
Anča odpoví:
"Hele nech tý teorie a koukej se svlíkat!"
Úspěšně si odbydou, co muselo přijít, načež Anča prohlásí:
"Uff teda kdo jseš, to opravdu nevím, ale hejbeš se jako pánbůh!"
Zázraky na počkání, nemožné do tří dnů:
"Pane Bože, co je to pro tebe tisíc let?"
"Chvilička."
"A Pane Bože, co je to pro tebe tisíc dolarů?"
"Penízek."
"Pane, prosím tě, dej mi penízek."
"Jistě, počkej chviličku."
