Střídání teplot jako na horské dráze, chvíli mrzne, chvíli prší, pak sněží a fouká vítr - jak to má moje tělo zvládnout?
Na mě si nějaké bacily nepřijdou, říkám si a dávám do košíku síťku pomerančů. Dieta holt musí stranou, protože vitamíny jsou důležité, běží mi hlavou a přidávám síťku citronů. Doufám, že mi zase nezplesniví, jako posledně.
Úspěšně se vyhýbám váze a láduju do sebe pomeranče, kiwi, do každého čaje cpu plátek citronu, a když se nikdo nedívá, tak se snažím ho pak i vykousat. To musím provádět o samotě, protože u toho prskám jak křeček a ty ksichty.. Ale co by člověk pro zdraví neudělal, že? Dokonce jsem ochotná přihodit do čaje i zázvor. Jen žvýkat ho teda nezvládám. Navíc jeho “příbalová informace“ obsahuje upozornění, že se nemá požívat ve velkém množství, neboť jeho silné zahřívací účinky nesvědčí každému a může jaksi poškodit sliznici, takže ho raději přímo nekonzumuji.
Listopad, prosinec, leden a já stále zdravá jak řípa. Vitamíny fungují a já mohu v klidu nechat šumáky zahrabané na dně šuplíku. Nejsem příznivcem těch prskajících tabletek do vody. Jen když už je vážně krize, tak po nich sáhnu.
Ale ouha. Leden byl také ve znamení takové sportovní výzvy, takže jsem cvičila každý den a poslední týden jsem cítila, že už na mě něco leze. Říkám si, to bude jen z toho nedostatku odpočinku. Nasadila jsem tedy volnější režim, opět zvýšila přísun vitamínů a vyrazila do boje s virózou. Nic mi na ní nevadí víc, než bolest v krku. Ta bezmoc, když na to nic nezabírá, mi vždy připomene období, kdy jsem i ztratila hlas a dva dny nemluvila. Víte, co pro ženu znamená dva dny nemluvit??
Záchrana přišla asi před dvěma lety v podobě rady - tvarohové obklady na krk. U mě se osvědčily na výbornou a od té doby nepoužívám nic jiného. Zabalená v tomto límci jsem tedy klasicky překonávala tuto indispozici s očekáváním klasického průběhu. Když mi cca po dni přejde krk, následuje rýma, pak kašel a mám klid.
Zmizelo to během pár dní a já pokračovala v lážo plážo režimu. Do plavek daleko, utěšuju se.
V práci se všichni kácí jak domino. Já už se ale chystám na jaro. Přemýšlím o vybalení jarního a letního oblečení z krabic, o nákupu plavek a opalovacích krémů.
Jenže, jenže.. Jak to tak bývá, když to nejméně čekáte, tak vás to skolí. V jarní euforii jsem už vypustila myšlenky na vitamíny a probudila se tak ze dne na den s mega rýmou. To je divný, rýmou to u mě většinou nezačíná, dumám nad průběhem. Jenže rýma se další den zasekla a já s hlavou jak s minou těsně před vybuchnutím a teplotou papiňáku štrádovala k doktorce. Připadala jsem si jako simulant, protože dokažte, že vás bolí hlava a že tam máte zaseklou rýmu, když vám z nosu vyjdou dvě kapky za půl dne. Naštěstí jsem k tomu měla i nateklé uzliny a afty, což jsou pro mě hmatatelnější důkazy.. Dopadlo to krásně, po šesti letech na neschopenku a léčit se.
Po týdnu se jdu ukázat. Cítím se dobře a nechám se uschopnit, i když mám pořád teplotu. I ta během dalšího týdne mizí a já mám konečně osobní termostat nastavený jako normální člověk.
Uplyne další týden a v práci se tentokrát domino kácí na dvě strany - jedna na chřipku normální, druhá na chřipku střevní. To druhé by mi tak chybělo. Takže po příchodu domů vytahuji zase arzenál papírových kapesníků. Stejný průběh, ale tentokrát dávám na babské rady - přece nepůjdu marodit znovu. Napařuji nohy, myju nádobí v horké vodě, cvičím a dokonce vytahuji ty šumáky. Rýma mizí pomaleji, než kdybych poctivě ležela, ale mizí.
Jen mi nejde do hlavy, že jsem za tak krátkou dobu tolikrát mimo provoz. To se mi běžně nestává.
Mám to. Může za to počasí. Teploty se střídají jak na běžícím pásu. Jeden den ráno se nabalím v očekávání stejných záporných teplot z víkendu a místo toho bych mohla jít na tramvaj v mikině a na farmářský trh rovnou v sukni a balerínách. Druhý týden v očekávání kladných teplot mě zase zaskočí ty záporné, takže se do práce dotřesu jako sulc a pěkných pár hodin roztávám z toho šoku.
Zvažuji nákup meteostanice, protože ráno za tmy na teploměr nevidím a večer předpovědi většinou netrefí.
Opět jsem vytáhla kozačky ke kolenům a zimní kabát. Čepice a rukavice jsou také nezbytností.
Říká se, že každá nemoc je nemocí hlavy, takže to nemohu svádět jen na počasí. Toužila jsem si odpočinout a chybí mi to sluníčko a světlo. Moje tělo se chce někam schovat nebo se uložit k pozdnímu zimnímu spánku a počkat, než to jaro doopravdy přijde. Obvykle zimní spánek nevyhledává, ale teď mi dává jasně najevo, že už toho má vážně dost a bez sluníčka nehne ani brvou.
Domlouvám mu, přemlouvám ho, prosím ho, uplácím ho v podobě sladkostí, dopuju ho, a když nedává pozor, tak se tajně modlím, aby si nevšimlo, že pak jaro přejde mílovým krokem k létu a za několik málo měsíců je opět dlooouhý podzim a vybalování krabice se zimními věcmi. Snad abych je letos ani nezabalovala.
