Může se nám to líbit, může se nám to nelíbit, ale to je také vše, co s tím můžeme dělat. Vzájemně si to vyčítat si to považuji za pokrytecké a hloupé.
Téměř za svoji mužskou povinnost považuji vzít do ochrany Yanna Moixe, který způsobil poprask rozhovorem, v němž tvrdí, že považuje za zhola nemožné, aby ve svých padesáti letech milovat ženu starší než je on sám, protože je pro něj už „příliš stará” a ani její tělo „není nijak mimořádné”. Vyjádřil tím jen svoji věkovou svoji věkovou preferenci, nikomu ji nevnucoval, ani jí neformuloval jako jedinou možnou a všeobecně platnou. Přece jej nelze nazvat „prasákem“ jen proto, že se mu líbí mladé holky. Naopak, znám i řadu mužů s opačnou preferencí, kteří upřednosňují starší ženy pro jejich osobitý šmrc a šarm, a protože jsou chytré, vzdělané, kultivované a dokážou muže hluboce uspokojit. Jediné, co mu vytýkám je neuctivé vyjádření o stárnoucím ženském těle, což je skutečně buranství prvního řádu. Konec konců ani na stárnoucí mužské tělo není moc hezký pohled.
Smutné je, že feministky chtějí napasovat všechny starší muže do postavy Pantalona, známého z commedie dell´arte. Děj bývá velice jednoduchý: starý, ošklivý, bohatý Pantalone touží svést chudou, mladou a krásnou Isabelle. Pantalona schválně líčí jako starého chlípníka, jako názorný důkaz zkaženého veškerého mužského sémě. Snad nebudou považovat za chlípníka i dvaasedmdesátiletého Goetha s jeho láskou k sedmnáctileté Ulrice von Loevetz. Díky ní si můžeme číst jak ve Faustovi, tak i Marianskolázeňských elegiích:
„… Vždyť nedoved jsem milovat už ani, ba pohas ve mně pud, být milován; s ní vrátilo se náhlé odhodlání, a žízeň po činech, ruch nových plánů: jak obrozující je lásky síla, má duše nejněžněji ucítila. To bylo její dílo! – Stesk se kladl mdlou, dusnou tíží na ducha i tělo, zrak zchvácen podobami hrůz, mi chřadl, co srdce, prázdnem zpustošené zelo; tu naděj nad známým se mihla prahem: a ona zjevila se v slunci drahém. …“147
Elegie končí následujícími verši smutku po Ulrice:
„… Mně ztracen svět,
já v sobě ztracen hynu,
já, jenž býval bohů miláčkem;
mne bozi svedli: skříňku Pandořinu“
(Překlad O. Fischer).
