Stačila jedna krátká návštěva čínského prezidenta v Praze, aby si Češi strachy načůrali do kalhot v obavě, že se stanou čínskou kolonií.
Stačila krátká návštěva čínského prezidenta, aby se znovu otevřela otázka, zda Češi patří na Východ či na Západ. Začněme s odpovědí na druhou otázku - kam vlastně Češi patří. Jistě se mohu mýlit, ale spíše než o hodnoty, jde o náš aktuální prospěch. Vyhodnotí-li si Češi, že je pro ně momentálně výhodnější být součástí Západu, pak tam samozřejmě „patří“ a „vždy historicky patřili“. Vyhodnotí-li, že je pro ně momentálně výhodnější přimknout se k mohutnému ruskému dubisku, s naprostým klidem vyvěsí transparent „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Obdobně jsou na tom i Poláci, kteří jsou součástí jak Výmarského trojúhelníku (ZDE), tak i uskupení zemí V4. Zaplatí-li Němci a Francouzi Polákům pověstných 30 stříbrných, Poláci hodí s ledovým klidem zbytek V4 přes palubu. O vydírání Ukrajiny ani nemluvě.
Souhrnně řečeno: Češi i ostatní Západní Slované „patří“ zrovna tam, kde se jim to momentálně nejvíce hodí. Nijak tento utilitarismus neodsuzuji, ale ani neadoruji, jen bych z toho nedělal zásadní otázku. Problém spočívá spíše v tom, jak naše neustálé „přeběhlictví“ hodnotí okolní svět. Zda Čechy díky tomu bere, či nebere vážně.
Čínský prezident před ČR navštívil Velkou Británii. Angličané mu podkuřovali, jak nejvíce mohli, dokonce se projel v pozlaceném kočáře s královnou, ale ani jednoho Brita nenapadla obava, že se jejich země stane čínskou kolonií. To samé platí i o USA, Francii, Německu a dalších západoevropských zemí. Z důvodů, které neznám to o Češích neplatí.
Zahraniční investoři, kteří v Čechách už podnikají, se bohudík též čínské konkurence nebojí a nohy na ramena rozhodně neberou. Právě naopak, taková Škoda Auto příchod Číňanů pojala jako vynikající investiční příležitost, jak rozšířit svoje podnikání a samozřejmě nebyla jediná.
Jistě se mohu mýlit, ale žádné obavy z toho, že se staneme čínskou kolonií, nemám. Možná je to dáno tím, že jsem měl čtyři roky čínského partnera, díky němuž jsem mohl alespoň laicky poznat Čínu a uvažování Číňanů. Možná je to dáno také tím, že se hlásím k tradicím sebevědomé, bohaté, renesanční Prahy, jako jednoho z důležitých evropských center vědy, umění a obchodu. Obnovení tohoto postavení Prahy je v nejvlastnějším českém národním zájmu. Pověstná česká „předpodělanost“ je cestou k naší nicotnosti ….
Nu a co se týče dodržování lidských práv – je skutečně tak velký rozdíl mezi čínským a tureckým prezidentem? Naším velkým „spojencem“ Erdoganem?
