Göteborg versus Istanbul

Přemýšleli jste někdy o tom naučit se švédsky? A turecky? Pravděpodobně ne, že? Proč také, člověk si vždy vystačí s angličtinou a rukama-nohama. V posledních dvou týdnech jsem shodou okolností a ze zcela odlišných důvodů navštívil obě země a tak nějak jsem si s angličtinou opravdu vystačil. Ano možná lépe ve Švédsku, kde nebyl problém mluvit anglicky na kohokoli, ale na druhou stranu v Istanbulu to nebylo o moc horší, co jsem potřeboval, to jsem vyřešil. Ale pořád jsem u toho měl takový divný pocit, že bych se měl snažit víc.

Ve většině průvodců je vždy uvedeno několik základních výrazů, které vám mohou pomoci přežít, tedy počty, děkuji, prosím, pomoc, kde je hotel, kde je letiště a tak dále. Ale naučíte se je, když do takové země míříte, nebo spoléháte, na to, že budou rozumět oni vám? I v češtině příliš často používám slovo „děkuji“. Prostě pořád děkuji někomu za něco, až to někdy zní divně. Ale vím to, tak jsem se to pokusil dělat stejně v cizině a obejít se bez „thanks“. Podle očekávání je to ve švédštině velmi jednoduché, protože „děkuji“ se vyslovuje jednoduše „tak“ (což někdy ale mátlo ostatní Švédy, protože v českých rozhovorech jsme slovo „tak“ používali velmi často). V turečtině je to o mnoho horší, protože výraz „děkuji“ se skládá ze dvou slov a vyslovuje se asi jako „tešekýr ederi“. Zkrátil jsem si to na něco, co začíná „tešek…“ a zbytek spolknu s tím, že hovorově to tak přeci určitě budou dělat taky.

Ale proč se to vůbec učit? Myslel jsem si, že místní budou rádi, že moje znalosti ocení a že budou jednoduše milejší. Znáte to, když cizinec neumí česky a potom na vás vypálí to svoje „těkhuji“, taky roztajete. Ovšem ten diametrální rozdíl mezi přístupy obou zemí byl překvapivý. Ve Švédsku se mi na moje perfektní a z češtiny nacvičené „tack“ nedostalo skoro žádné odezvy a všichni se mračili nebo usmívali stále stejně. Prostě jako kdybych nic neřekl nebo jako kdyby to ani nebylo švédsky. Zato v Turecku jsem angličtinou a oběma rukama vysvětlil, že chci ten velký kebab a nikoli malý. A když jsem na závěr zkusil poděkovat, ti mračící se najednou roztáli a ti usmívající se se začali smát ještě více, jako že dobrý dobrý…

A protože pořád bojuji s tím, jestli zdokonalovat stávající angličtinu a němčinu, nebo se pustit do nějakého dalšího jazyka, jedno rozhodnutí je jasné. Pokud bych si měl vybrat mezi švédštinou a turečtinou, bude to určitě turečtina. Možná to bude více práce, ale určitě to přinese i více radosti všem.