aneb Sériovka i v umění? Don Thompson ve výborné knížce „Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů“, aneb Prapodivné zákony ekonomiky současného umění a aukčních domů, popisuje story britského umělce Damiena Hirsta, jenž svého slavného žraloka ve formaldehydu prodal počátkem devadesátých let minulého století za 50 000 liber obchodníkovi s uměním Charlesovi Saatchimu.
Saatchi v roce 2004 prodal Hirstovo dílo „Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho živého“ Američanu Stevenu Cohenovi za osm milionů USD.
No a když se ti žraloci tak dobře prodávali, tak si Hirst, génius marketingu, vystřihl ještě jednoho, menšího - asi jeden metr dlouhého a prodal jej v roce 2004 do galerie v Soulu za nějaké 4 miliony dolarů...
Není známo, jaký názor na podobné umělcovo vykrádání sama sebe měl kupec „originálu“ Steven Cohen.
Mladá česká sochařka Markéta Jáchimová se s tím také nemazlí. V roce 2010 v rámci své klauzurní práce přišla s konceptem „Busta prezidenta Klause vyrobená z ledu, která se na slunci pomalu roztéká“.
Umělecké dílo s podobným námětem má v českých médiích vždy dveře otevřené, takže Markéta Jáchimová měla o publicitu tehdy postaráno.
Podobně jako tento týden, kdy přišla.... Hádejte s čím? Bingo! Trefili jste se! S úplně stejným nápadem.
Sice se podobně jak s Hirstovými žraloky opět jedná o vykrádání sama sebe, ale to nevadí. Jde přece o to ukázat všemi dostupnými uměleckými prostředky, jak se končící prezidet Václav Klaus mýlí, když tvrdí, že se globálně neotepluje, i kdyby tu ledovou bustu měla umělkyně použít 50x dokola. A podobně jako přede dvěma lety, jak Česká televize, tak noviny a servery zůstaly umělkyni i nyní nakloněni.
Jsem rád, že jsem mohl svým podílem daní přispět na kulturní osvětu servírovanou nám laikům prostřednictvím brněnského Domu umění. Jsem rád, že se NašeVaše Česká televize snaží o vyvážené reporty ze všech oblastí života a informuje nás běžné diváky o významných kulturních událostech.
Člověka potěší, když ví, že dotační peníze na kulturu nejsou vyhazovány z okna. Takto dotované umění je pak blíže k pracujícím masám, které nemají tolik peněz jako britští, američtí, nebo korejští (ti jižní) privátní sběratelé umění, kteří si umělecký prožitek musí zaplatit ze svého.
