Sobota, nebo neděle?

Který den je pravý sobotní den, v sobotu či v neděli? Mají křesťané dodržovat sobotní den?

Často slýcháme, že „Bůh nařídil sobotní odpočinek už v Edenu“, a to kvůli spojitosti mezi stvořením a sobotou ve druhé knize Mojžíšově 20:11. Přestože Boží odpočinutí sedmého dne (Genesis 2:3) předznamenávalo budoucí předpisy o sobotě, nemáme žádný biblický záznam, dokazující to, že by Izraelci sobotní den slavili před vyjitím z Egypta. V Písmu nenajdeme jediný náznak toho, že od Adama po Mojžíše se zachovávala sobota. Z Božího slova je jasně patrné, že dodržování soboty bylo zvláštní úmluvou mezi Bohem a Izraelem: „Ať synové Izraele zachovávají sobotu; ať sobotu dodržují jako věčnou smlouvu po všechna svá pokolení. Je to věčné znamení mezi mnou a syny Izraele. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, ale sedmého dne odpočinul a nabral dech“ (Exodus 31:16-17). V Deuteronomiu 5 Mojžíš znovu nastoluje desatero přikázání dalšímu pokolení Izraelitů. Poté, co ve verších 12-14 nařizuje dodržovat sobotu, Mojžíš připomíná, proč byl Izraelskému národu sobotní odpočinek dán: „Pamatuj, že jsi byl v egyptské zemi otrokem a Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží. To proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal, abys dodržoval sobotní den“ (Deuteronomium 5:15). Důvodem, proč Bůh Izraelcům nařídil ctít sobotu, nebylo připomínat si stvoření, ale připomínat si egyptské otroctví a Hospodinovo vysvobození z něj. Povšimněme si požadavků, které se měly v sobotu dodržovat: člověk nesměl vycházet z domu (Exodus 16:29), dělat si oheň (Exodus 35:3) a nesměl nikoho nutit k práci (Deuteronomium 5:14). Člověk, který by sobotní zákon porušil, měl být usmrcen (Exodus 31:15; Numeri 15:23-35). Prostudování novozákonních pasáží nám ukazuje čtyři důležité body: 1) vždy, když se ve své vzkříšené podobě objevil Ježíš a zmiňuje se den v týdnu, je to vždy první den týdne (Matouš 28:1, 9, 10; Marek 16:9; Lukáš 24:1, 13, 15; Jan 20:19, 26). 2) Jediná příležitost, kdy je od knihy Skutků až po Zjevení zmíněna sobota, je při zvěstování evangelia židům, což se navíc odehrává většinou v synagoze (Skutky, kapitoly 13-18). Pavel napsal: „Židům jsem se stal židem, abych židy získal“ (1. Korintským 9:20). Pavel nechodil do synagogy proto, aby měl společenství s věřícími a aby je povzbuzoval, ale aby usvědčoval ztracené a přivedl je ke spasení. 3) Od chvíle, kdy Pavel prohlásil „od teď půjdu k pohanům“ (Skutky 18:6), se už sobotní den nezmiňuje. A 4) místo dodržování sobotního dne nám zbytek Nového zákona naznačuje spíše opak (včetně jediné výjimky, zmíněné v bodě 3, viz Koloským 2:16). Podíváme-li se blíže na bod 4, zjistíme, že pro novozákonního věřícího neexistuje závazek dodržovat sobotní den, a také vidíme, že koncept neděle jako „křesťanského sobotního (sedmého) dne“ je rovněž nebiblický. Jak bylo uvedeno, od chvíle, kdy se Pavel začal zaměřovat na pohany, je sobota zmíněna pouze jednou: „Nenechte se tedy nikým odsuzovat kvůli jídlu nebo pití, kvůli svátkům, novoluním nebo sobotám. Ty věci jsou stínem toho, co mělo přijít, ale podstata je v Kristu.“ (Koloským 2:16-17). Židovská sobota byla naplněna na kříži, kde Kristus „zrušil nepřátelský úpis a jeho předpisy“ (Koloským 2:14). Tato myšlenka je v Novém zákoně opakována více než jednou: „Někdo si cení jednoho dne nad jiné, pro někoho je den jako den. Každý ať je přesvědčen o vlastním názoru. Kdo drží svátek, drží ho Pánu“ (Římanům 14:5-6a). „Teď jste ale Boha poznali (lépe řečeno: Bůh poznal vás). Proč se tedy znovu obracíte k těm chabým a ubohým principům a chcete jim znovu otročit? Dbáte na dny, měsíce, období a roky!“ (Galatským 4:9-10). Někteří lidé se domnívají, že mandát císaře Konstantina z r. 321 „změnil“ sobotní den ze soboty na neděli. Kterého dne se k uctívání scházela raná církev? Písmo se nikde nezmiňuje o sobotních shromážděních věřících, ať už ke společenství nebo k uctívání. Jsou zde ale některé pasáže, které se jasně zmiňují o prvním dnu týdne. Ve Skutcích 20:7 se například píše, že „prvního dne týdne (prvního dne po sobotě) jsme se sešli k lámání chleba.“ V 1. Korintským 16:2 píše Pavel korintským věřícím: „Prvního dne v týdnu ať každý z vás dá stranou, kolik si může dovolit.“ Protože Pavel o sbírce mluví v 2. Korintským 9:12 jako o „službě“, musela se sbírka týkat nedělní bohoslužby v křesťanském shromáždění. Historicky to byla neděle, a ne sobota, kdy se křesťané běžně shromažďovali v církvi – a tato praxe se datuje už od prvního století našeho letopočtu. Sobotní den byl dán Izraeli, ne církvi. Sobotní den (odpočinek) nebyl změněn, je v sobotu a ne v neděli. Ale je součástí starozákonních předpisů, a křesťané jsou od otroctví zákona svobodní (Galatským 4:1-26; (Římanům 6:14). Po křesťanech se dodržování soboty – ať už ji chápeme jako sobotu či neděli – nevyžaduje. První den týdne, neděle, Pánův den (Zjevení 1:10) je oslavou nového stvoření, spolu s Kristem jako naší vzkříšenou hlavou. Nejsme zavázáni dodržovat starozákonní sobotu – odpočívat, ale jsme osvobozeni, abychom mohli následovat vzkříšeného Krista – sloužit. Apoštol Pavel řekl, že je na každém křesťanovi, zda bude dodržovat sobotní odpočinek: „Někdo si cení jednoho dne nad jiné, pro někoho je den jako den. Každý ať je přesvědčen o vlastním názoru“ (Římanům 14:5). Boha máme uctívat každý den, nejen v sobotu či neděli. Zdroj WWW.GOTQUESTIONS.ORG