Mnozí nemohou věřit, protože nechtějí.

Lazar byl Ježíšovým přítelem. Jednoho dne zemřel. Byl již tři dny v hrobě,když se do místa jeho bydliště dostavil Ježíš a svým mocným zvoláním: Lazare, pojď ven! Jej povolal zmrtvýchvstalého z hrobu. To byl bezpochyby mocný projev Boží moci! Bylo možno učinit ještě něco významnějšího, aby Ježíš dokázal Židům, že on je opravdu tím proroky předpovězeným Mesiášem?

Podívejme se, jak na tento ohromný zázrak reagovali židovští náboženští představitelé. V 11. kapitole Janova evangelia čteme tato jejich slova:

• Co uděláme? Vždyť tento člověk činí mnohá znamení. Jestliže ho necháme tak, všichni v něho uvěří a přijdou Římané a vezmou nám toto místo i národ. (J 11,47b-48)

Zajímavá slova, viďte? Farizeové věděli, že by v Ježíše uvěřil celý národ, protože prostě nešlo v něj nevěřit. Vždyť jeho skutky mluvily jasně a zřetelně za něj. Ihned mě však napadá otázka: A proč v něj tedy neuvěřili sami farizeové? Odpověď nalezneme v následující, tedy 12. kapitole Janova evangelia. Zde čteme od 37. verše:

• Ačkoli před nimi učinil taková znamení, neuvěřili v něho; a tak se naplnilo slovo, které řekl prorok Izajáš: ,Pane, kdo uvěřil naší zvěsti? A komu byla zjevena Pánova paže?' Proto nemohli věřit, neboť Izajáš také řekl: ,Oslepil jejich oči a zatvrdil jejich srdce, aby očima neuviděli a srdcem neporozuměli, neobrátili se a já je neuzdravil'.

Farizeové byli přesvědčeni, že jen oni rozumí Božím pravdám, že jen oni se jediní orientují v náboženství Izraele. Byli přesvědčeni o tom, že vidí, ale byli slepí. V tom byla jejich vina. Jejich sebejistota a bohorovnost jim zaslepily oči. Proto je Bůh zatvrdil. Nechcete vidět, tedy neuvidíte. Každý od Boha dostává to, co sám chce.

Všimněme si, že židovští vůdci vlastně vůbec v Boha nevěřili, přestože byli náboženskými profesionály. Ve svém strachu o národ, který kdyby uvěřil v Ježíše, by byl ohrožen Římany, je ani nenapadlo počítat s tím, že jestliže Bůh poslal v Ježíši na zem skutečného Mesiáše Izraele, jistě nebude Římany zaskočen a už má nějaké řešení připraveno. Ne, to bylo na racionálně uvažující farizeje moc duchovní. Oni vymysleli svůj vlastní plán: Ježíše se prostě zbavit.

Je to zajímavé: nemohou věřit, protože nechtějí. A aby nevěřili ani ostatní, raději smetou z povrchu země to, co by k víře vedlo. Čteme dokonce o tom, že se Židé rozhodli zabít i corpus delicti, tedy Lazara samotného, protože mnozí lidé kvůli němu uvěřili v Ježíše.

Jak mnoho lidí i dnes nevěří prostě z principu. "Jsem ateista, nic mi nevykládejte, mě by to potom jenom strašilo v hlavě. Nechci věřit!" Jak tragické.

Židé, kteří svou neochotu věřit maskovali strachem o národ, museli po čtyřiceti letech hledět na to, jak je judská provincie vyrabovaná, města jsou vypálena, obyvatelé vyvražděni, zotročeni či rozptýleni do celého světa, jak je chrám, pýcha židovství, vypálen a Jeruzalém rozbořen. Nepomohlo zabití Mesiáše, kola dějin se otáčela dál. Na Židy přišlo přesně to, čemu chtěli Ježíšovým odstraněním zabránit.

V již citované dvanácté kapitole Janova evangelia čteme ale ještě jednu zajímavou reakci na vzkříšení Lazara:

• Přece však i mnozí z vůdců v něho uvěřili, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagógy. Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží. (J 12,42-43).

Tíha důkazů byla příliš veliká, aby se nedotkla srdcí mnoha vůdců. Ale ohled na jejich postavení, riziko jeho ztráty, nebezpečí pohany a pronásledování bylo silnější. Už v 5. kapitole Jana říká na adresu těchto lidí Pán Ježíš:

• Jak vy můžete uvěřit, když přijímáte slávu jedni od druhých, ale slávu, která je od jediného Boha, nehledáte? (J 5,44).

To jsou vážná slova, platná i dnes. O co nám vlastně v životě jde víc? O názor lidí, nebo o to, jak nás hodnotí Bůh? Záleží nám více na našem postavení, na prestiži, na naší oblibě, kterou bychom v případě následování Krista ztratili, nebo nám záleží na Boží přízni, na tom, aby nám byly odpuštěny hříchy a abychom nalezli věčný život? Každý z nás bude jednou stát před Bohem, který bude soudit naše skutky. Bible o tom jasně svědčí. Jak se obhájíme? Kdo nám tam pomůže? Naši přátelé? Kolegové z práce? Rodina? Nikdo. Jen Ježíš sám nám tam může pomoci, ovšem pouze pod tou podmínkou, že jej už zde, na zemi, jako svého Spasitele a vykupitele z našich vin přijmeme. Proto umíral na kříži, abychom nemuseli za své hříchy pykat my. Ale Ježíš žije!