Kdo je inteligentní projektant vesmíru?

Celý vesmír poukazuje na inteligentního projektanta, protože vesmír se vším co obsahuje je vysoce organizovaný, má svůj řád.

l. Všechny projekty vyžadují projektanta.

2. Vesmír je nejdokonalejší organizovaný projekt jaký známe.

3. Proto, musí existovat nejdokonalejší Projektant vesmíru.

Kdykoliv vidíme nějaký organizovaný projekt, i to nejprimitivnější dílko, tak bezpochyby předpokládáme, že původcem je inteligence se smyslem pro organizovanost, řád a účel. Podívejte se na otesaný pazourek. Snad si nikdo nemyslí, že se náhodně kutálením přištípl do tvaru hrotu k šípu, každý víme, že jej otesal dávný lovec, protože hrot k šípu je inteligentní, rozumový, a účelový projekt. Hodinky vyžadují hodináře; budovy vyžadují architekty; obrazy vyžadují malíře; a zakódované zprávy třeba jen písmem vyžadují inteligentní odesílatele. Tímto způsobem uvažujeme všichni, protože to tak v naší zkušenosti vždycky bez výjimky funguje. Vědecky se tomu říká princip kauzality, ale ať tomu rozumíme je to zásada příčinnosti - vše je něčím zapříčiněno.

Jistě, čím je významnější projekt, čím je organizovanější, tím je dokonalejší a schopnější projektant, výrobce, nebo stavitel. Klasická argumentace je, že bobři nepostaví takovou přehradu jako lidé, a tisíce opic bušících do klávesnic psacích strojů nenapíší Hamleta, zatímco Shakespeareovi se to podařilo napoprvé. Čím je projekt složitější, tím více je k jeho uskutečnění zapotřebí inteligence, umu, tedy práceschopné "energie".

Největším dílem, nebo projektem vesmíru je člověk. Projektantem člověka musel být někdo kdo je větší než člověk.

Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou. (Žalmy 139:13-18)

Nejznámějším protivníkem tohoto argumentu byl David Hume.

Pamatujme, že je velký rozdíl mezi jednoduchým vzorem a složitým projektem. Sněhové vločky, nebo krystaly mají "jednoduché" vzory, které se neustále opakují. Taková krystalická mřížka je však veskrze způsobena danými, stvořenými přírodními zákony. Na druhé straně písmo nebo kresba vytesaná do kamene přenášející nějakou myšlenku není bezmyšlenkovitě řízena přirozenými příčinami, ale byla způsobena inteligencí. Písmo, ani kresba nevzniknou přirozenou cestou. Rozdíl je v tom, že krystaly mají jednoduchý stále se opakující vzor, uspořádání. Naopak jazyk předává složité zprávy, které nemají opakovatelnou podstatu jako třeba krystalická mřížka.

Pojďme zpět k našemu příkladu. Když najdeme v potoce zakulacený oblázek, tak víme, že byl tak hladce opracován přirozenou cestou vodní eroze. Když ale najdeme opracovaný pazourek - hrot šípu, potom okamžitě víme, že nějaká inteligence pozměnila přirozený tvar pazourku. Vidíme složitost informace, která nemůže být vysvětlena přírodními živly. Takže o čem hovoříme, je složitý účel sledující projekt, nehovoříme o jednoduchých přirozených vzorech. Čím je složitější projekt, tím je složitější projektant. Složité projekty jsou očividné proto, protože přírodní pochody mají omezenou působnost.

Projekt celého vesmíru se vším co obsahuje je nejsložitější ze všech uskutečněných plánů. Vesmír, stvoření je systém sil které působí zkloubeně k vzájemnému prospěchu všech složek celku. Život je nadmíru složitý. Jen jedna molekula DNA jež je cihlou veškerého života obsahuje tolik informací jako jeden svazek tlusté encyklopedie. Každý, kdo by našel encyklopedii na poli by si ani na milisekundu nepomyslel, že se vytvořila přirozenou cestou, přírodními živly. Každý ví, že za encyklopedií stojí inteligence. Když tedy vidíme život, jehož cihličky jsou molekuly DNA, potom nemůžeme zapochybovat, že by za projektem DNA a tím i veškerého života nestála inteligence. Když si navíc uvědomíme, že i sám život vlastní více nebo méně inteligence, potom povaha projektanta celého vesmíru začíná zřetelně vystupovat. I Carl Sagan připouští:

"Obsah informací v lidském mozku vyjádřeno v počítačových bitech je patrně srovnatelný s počtem všech neuronových spojů - což je sto bilionů nebo 1014. Přeloženo do srozumitelnější formy, informace v mozku by mohla být vytištěna ve 20 milionech knih. Každý z nás nosí v lebce 20,000,000 knih. Mozek je největší a nejminiaturnější archív jaký ve vesmíru známe. Neurochemie mozku - to jsou obvody "stroje" jenž je nesrovnatelně obdivuhodnější než jakýkoliv přístroj sestavený lidmi"

Někteří lidé operují proti tomuto argumentu náhodou. Tvrdí totiž, že když se hází kostky, tak se jakákoliv kombinace může vyskytnout. Toto však není přesvědčivá námitka z několika důvodů.

1. Neargumentujeme z pozice náhody, ale z pozice projektu o kterém ze zkušenosti víme, že za ním vždy stojí inteligence a ne náhoda.

2. Věda stojí na pilířích opakovaného pozorování a měření, nikdy ne na základě náhody, proto tato námitka není ani vědecká.

3. I kdyby náš důvod nevycházel z účelového projektu, ale z náhody - tedy z počtu pravděpodobnosti, potom by pravděpodobnost jenom potvrdila, že vesmír potřebuje projektanta a stavitele. Jeden vědec vypočítal, že pravděpodobnost vzniku jednobuněčného organismu je 1:1040000. Když si uvědomíme, že celý vesmír prý obsahuje jen 1080 elektronů, potom celá argumentace z pozice pravděpodobnosti pracuje jen a jen proti sobě, a popírá sama sebe. Pravděpodobnost pro náhodně se vytvořivšího člověka je tak nízká, tak lnoucí k nule, že se ani nedá vypočítat! Jediný rozumový závěr je že za projektem vesmíru stojí veliký Projektant a Stavitel - Bůh! Tento argument jenž stojí na počtu pravděpodobnosti je neudržitelný i proto, že přírodní pochody jsou vratné, to znamená, že v určitých podmínkách, i když udělají krok nebo dva vpřed, tak vzápětí udělají jeden nebo dva kroky zpět, jako v té písničce. Kdybychom náhodně udělovali miliardy a biliony čísel, tak by jejich součet byl nula, protože je tolik kladných jako záporných čísel. Kdybychom měli hrací kostku s čísly +1,+2,+3,-1,-2,-3 (i kdyby měla miliardu ploch a bylo jich bilion) a vrhali jsme je věčně, tak se součet všech bude stále motat okolo nuly. Čím déle bychom vrhali, tím by byl výsledek nulovější.