Jestliže je Bůh nutná bytost, potom je nutný i vesmír.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Genesis1:1 ... TEČKA... On nám nikdy neřekl jak dlouho to vzalo. Možná milióny let. Země pak byla nesličná a pustá,a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami.

Tato námitka předpokládá, že nutný Bůh dělá všechno nutné.

Jinými slovy, ne, že by chtěl, ale že musí.  Definice nutného Boha však říká, že Bůh musí být vším čím je. Všecko co je zahrnuto v Boží povaze, v Boží podstatě, je nutné. Avšak cokoliv co Bůh činí přesahuje Jeho podstatu a činí to Svojí svobodnou vůlí. Bůh dělá co chce, nedělá co musí. Každé Jeho přání však musí být v souladu s Jeho neomezenou dokonalostí. Bůh nás spasil ne proto, že musel, ale proto, že chtěl. Kdyby nás nechtěl spasit, tak by nás ani nestvořil. Bůh vůbec nemusel nutně tvořit vesmír. Proto vesmír se vším co obsahuje není nutný. Pravda, Jeho láska jej pobízela k tomu aby tvořil, ale rozhodně Ho nenutila aby tvořil. Láska nikdy nenutí, protože je podmíněna svobodnou vůlí. Bůh se tedy rozhodl tvořit z lásky i za cenu, že nás bude muset Svým utrpením na kříži zachránit. Láska je pro Boha větší pobídka než nechuť k utrpení. I my bychom ne nutně, ale dobrovolně vytáhli topící se dítě z žumpy, protože naše láska k dítěti je větší než naše nechuť skočit pro něj do močůvky. Proto Bůh tvořil dobrovolně, a ne nutně. Vesmír není nutný jako Bůh. Bůh dělá jen to, co se Mu líbí, a co je v souladu s jeho neomezenými dokonalostmi, které jsou nutnou podstatou Jeho bytosti.

Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí (ne co musím), uskutečním. (Izajáš 46:10)

Vidíme, že ač je Bůh nutný, jedná nenutně, tedy láskyplně, podle Své svobodné vůle, podle toho, co se Mu líbí. Kdyby Bůh jednal nutně, neexistovala by láska jež je podmíněna svobodnou vůlí, a celý vesmír, stvoření i Bůh sám by byl jeden velký souhrn robotů neznajících ani lásku ani svobodné rozhodování.

JESTLIŽE JE BŮH VĚČNÝ, KDY STVOŘIL VESMÍR?

Tohle je také zmatená otázka. Protože jsme uvězněni a v časeprostoru a hmotě, jsme ve veškerém stvoření, tak si představujeme, že vše a pro každého odtikává v čase, tedy i pro Boha. Jenže Bůh je nad časový, a v čase ani v prostoru ani ve hmotě neexistuje. Bůh stojí mimo Svoje stvoření, je jeho Pánem ne poddaným.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (1 Moj. l:l)

To znamená Bůh stvořil čas a jeho první moment, a v tomto počátku stvořil nebe, tedy prostor, a zemi, tedy hmotu. Bůh nepočal tvořit v čase, v určitém časovém momentu, protože Sám čas stvořil společně s ostatním stvořením. Před tím než začal tvořit, čas nebyl. Proto všechna příslovce času jako před, potom, někdy, kdy, zatím atd. pro Boha neexistují. My si bez nich nic představit neumíme, protože v čase se měří všechny změny kterému zapříčiněné stvoření mající počátek podléhají. Bůh je však nezapříčiněn, bez počátku, a absolutně neměnný, proto nežije v čase. Kdyby v čase žil, byl by stvořen, podléhal by změnám, ale to je nutný nesmysl. Proto otázka kdy Bůh stvořil vesmír je v podstatě nepochopení Boží neomezené dokonalosti, jeho hrůzu nahánějící svatosti, a strhávání Jej na úroveň časoprostorového stvoření. Mimochodem, nepochopení Boží nadčasovosti způsobuje některé doktrinální neshody i mezi křesťany. Například: Spasí mne Bůh teprve tehdy až když se rozhodnu přijmout Krista a následovat jej (arministé - moje rozhodnutí), nebo si mne už Bůh vyhlédl a spasil ještě před tím než jsem se k Němu přiznal (kalvinisté - Boží rozhodnutí). Zde se to příslovci času jen hemží.