Blízkovýchodní otázka- či problém?

 “Arabské jaro se spíše podobá islámské zimě,“ tvrdí profesor Mordechaj Kedar z fakulty arabských studií na Bar-Ilánské univerzitě.

      Irák má 74 různých kmenů a v nich mnoho rodinných klanů, bojujících mezi sebou. O válce mezi Sunnity a Šíity ani nemluvě.

      Někteří tvrdí, že izraelští Arabové jsou občany druhé kategorie. Oni ale říkají, že je výhodnější být občany druhé kategorie v Izraeli, než občany první kategorie v některé blízkovýchodní zemi.

      Jásir Arafat hovořil 5. května 2002 v Ramallahu v Palestinské národní radě u příležitosti 54. výročí jejich „nakby“ (= pohromy). Takto označují Arabové vznik Izraele. Odsoudil sebevražedné atentáty proti židovským civilistům, které prý „vyvolávají zahraniční kritiku.“ Vyzval k podobné Dohodě z města al-Hudajbijah, kterou Mohamed uzavřel v roce 628 se svým kmenem Kurajšovců, který v té době odmítal jeho zjevení. Vojensky porazit Kurajšovce ještě nemohl. Když po dvou letech získal více bojovníků, dohodu porušil a Mekku přepadl a všechny muže svého kmene pozabíjel.

      Když Římané přejmenovali Judeu na Palestinu, udělali to záměrně. Chtěli nejen vymazat z historie judské dědictví, ale pozlobit Židy připomenutím jejich velkých nepřátel – Filištínců. Jestliže si Arabové namlouvají, že jsou potomky těchto židovských nepřátel (což samozřejmě nejsou), pak je to pouze příznačné. Filištínci (Pelištejci) se také dostali na izraelské území jako „nájezdníci.“

     Charakteristickým problémem je, že blízkovýchodní státy nemají v očích svých obyvatel legitimitu. Jejich státní hranice určili evropští kolonialisté. Hranice Pákistánu, Bangladéše, Afghánistánu, Íránu, Iráku, Egypta, Súdánu nebo Jemenu vytvořili Britové. Francouzi zase určili hranice Libanonu, Alžírska, Maroka, Tuniska a Sýrie. Za vytýčení hranic Libye je odpovědná Itálie. V těchto zemích tvoří společnost mnohé etnické, náboženské, denominační a kmenové skupiny, takže je v nich často nemožné žít v míru. Obyvatelstvo se dělí do skupin:

      Etnická: Arabové, Kurdové, Turkméni, Berbeři, Peršané, Núbijci, Čerkesové, Arméni atd.

      Náboženská: muslimové, křesťané, drúzové, alawité, bahájisté, jazzisté, sabiáni, zoroastristé, židé;

      Denominační: sunnité, šíité, sofisté, katolíci, protestanté a ortodoxní;

      Kmenová: stovky velkých i malých kmenů ve městech, na vesnicích i na poušti;

      Kromě Emirátů je každý arabský stát rozdělen do těchto skupin. Největší kmen někdy řídí stát. V Iráku vládl Saddám Husajn z kmene Dulajm, v Sírii vládnou alawité, v Jordánsku vládne královská rodina ze Saudské Arábie, dosazena tam Brity. Libii ovládal Muammar Kadáfí z kmene Qaddaf a-Dam. Z toho modelu se vymykají Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty, které tvoří Abú Dabí, Dubaj, Adžmán, Fudžajra, Rás al-Chajma, Šardžá a Umm al-Kuwajn. Emiráty vždy ovládá jeden z kmenů, ke kterému se hlásí většina obyvatel. Zákony v nich odrážejí kmenové zvyky a vůdčí kmen proto považuje vládu za legitimní. V Bahrajnu vládne šíitská menšina sunnitské většině, která legitimitu vlády neuznává. Šíitský režim v Íránu pochopitelně režim v Bahrajnu podporuje. Státy složené z kmenů, bojujících proti sobě, jsou samozřejmě nestabilní.

 Zdroj: Prof. Kedar – expert na arabské země a islám.