Autorita Bible je imlicitně osažena v její nezbytnosti. Písma jsou nezbytná, protože směrodatné sebezjevení Boha je nezbytné pro lidi. Přesto musíme rozlišovat mezi autoritou a nezbytností.
Současníci Martina Luthera přijímali nezbytnost Bible, ale bylo to právě jeho naléhání na její autoritu, které je přivedlo do vážného konfliktu s reformátorem. Lutherovo sola Scriptura bylo revoluční, protože dávalo Bibli absolutní autoritu – nad papežem, otci a koncily. Tento urážlivý princip byl „Sola Scriptura“ – pouze Písmo. Luther nebyl spokojen s vírou v relativní nezbytnost Písma. Pro něj byla Bible tou jedinou autoritou:
V církvi je jediným vládcem Boží Slovo.
Musíme rozsuzovat podle Bible.
Musíme hodnotit a posuzovat všechny divy a zázraky ve světle Božího Slova, abychom se přesvědčili, zda jsou podle něj a zda se s ním shodují.
Ať už stál proti Římu nebo entuziastům (pozn. překl.: více než Boží slovo poslouchají a následují vlastní zážitky), Luther nikdy nepolevil ve vyhlašování principu jedině Písmo.
Podobně ani Kalvín netoleroval podřízenost Slova lidským autoritám. Znakem církve – vlastně nutným předpokladem pravdivé církve – byla vláda Slova. Kalvín prohlašuje:
Protože církev je Kristovým královstvím a On vládne jen skrze své Slovo, zda by to potom nemělo být jasné všem lidem, jak lživá jsou tvrzení, že království Krista si můžeme představit i bez Jeho žezla (to znamená bez jeho svatého Slova)?
Oběma reformátorům bylo více než jasné, že člověk chce být nezávislý. Chce být soudcem nad tím, co je mu představeno jako zjevení. Slovo Boží nepřichází k člověku takovým způsobem, aby uznalo jeho svévolnou samosprávu. Spíše přichází tak, že odmítá jeho autoritu a shazuje jeho domýšlivě pokusy mít poslední slovo. Kalvín viděl pokus o udržení nadřazenosti a priority církve nad Slovem jako rouhavou bezbožnost. Jak prohlašuje Pavel, církev je založena na učení apoštolů a proroků. Nemůžeme mluvit tak, jako kdyby matka měla vděčit dceři za své vlastní narození. Kalvín pochopil, že svržení vlády Slova znamená totéž jako svržení vlády samotného Krista.
Moderní pohledy na autoritu neodrážejí stanovisko Luthera ani Kalvína. Ale obzvlášť zajímavé je to, že když tito dva synové Pavla bránili pravdu, již předem očekávali mnohé z těchto pohledů. Jak již bylo řečeno, někteří si dnes přejí hovořit o Kristu jako o nejvyšší autoritě, zatímco odmítají autoritu Slova. Nicméně Kalvínův pohled je, že Kristus autoritativně vládne ve Slově a skrze Slovo, a nikdy ne bez něj. Stejně je to s těmi, kteří prohlašují přímé vládnutí Ducha. Vláda Ducha bez Slova nebo namísto Slova by byla příliš nejasná a nestálá. Kristus připojil Ducha ke Slovu, aby předešel takové nejisté a kolísavé vládě. Slovo a Duch patří k sobě – neoddělitelně k sobě.
Ti, kteří nabízejí model s více zdroji autority, by udělali dobře, kdyby poslouchali Lutherovo ‚sola‘. Stejně jako Kalvín, i on odmítl myšlenku, že Písma jsou vytvořena církví a ne naopak:
Církev je postavena na slově evangelia, které je Slovem Boží moudrosti a moci. Církev Boží je udržována Slovem Božím.
Ve skutečnosti církev vděčí za svou existenci Slovu a je udržována stejným způsobem. Luther by se také dlouho nezdržoval s argumentem chytráků, kteří odvodili nadřazenost církve nad Slovem od údajného vytvoření kánonu církví.
Zajisté zde není třeba nic dodávat. Pro Luthera a Kalvína znamenalo sola Scriptura absolutní autoritu Bible. Jejich postoj je pouze odrazem Pavlova a proto by měl být i naším.
