Když se večer zhasne a nastane čas jít spát, do myslí a snů mnoha z nás se vkradou nejrůznější bubáci a noční můry. Ať už je to práce, která měla být hotová včera, nedodržený slib, pavouci, hadi, šéfové, upíři, teroristé či tchyně, je to jedno. Všechno je to fuj. Mou fobií jsou výtahy, potvory jedny. Ve spánku mi nabízejí ty nejkatastrofičtější situace, jež s nimi lze vůbec zažít, a nedají si pokoj a nedají. Divoké sny Maxipsa Fíka jsou proti výtahům jen vyvanulý sprej.
Výtahy mě totiž provázejí už od malička. Nutily mě porušovat pravidla, poněvadž tabulka na nich tvrdila, že se mají používat od deseti let. Jak to má malý člověk vědět, když se učí číst až od šesti. A když se číst naučí, odnaučovat se používat výtah a počkat na své první kulatiny, to by snad udělal jen člověk chudý duchem. Co je pak větší noční můra - poslechnout a být za blbce, nebo neposlechnout a mít výčitky svědomí? Výtah přelstít šlo, občas to bývalo horší se sousedkami, jež se opít rohlíkem nedaly. Samozřejmě si na náš věk vzpomněly jen v případě, když se výtahu nemohly dočkat a na celý panelák se ozývalo „pusťte ten výtah, no tak, pusťte ten výtah.“ Jak ho mám asi pustit, když vím, že jakmile se této cenné trofeje vzdám, velice těžko ji získám zpět. Spolubydlící paní nás potom strašily tím, že pokud nám není deset a jezdíme výtahem, zavolají policajty. To byl už těžký kalibr. Volání naštěstí neplatilo jen na nás, nedomrlé jedince, ale na jakéhokoliv jiného souseda, takže „pusťte ten výtah“ se jen stalo jinou formou pozdravu a vidina policajtů se pomalu rozpíjela v mlze. Přesto tu ale vyvstává jiné dilema – být altruista a vzdát se cenné trofeje ve prospěch druhých, anebo myslet jen na sebe? V obou případech dopadnete stejně blbě - vynadá mi ten, kterému výtah držím, jakož i ten, jemuž jsem výtah přenechala. Strach z vynadání se dá krájet. Když jsme se do kýženého výtahu dostali, nasnadě jsou další katastrofy: a) že si v mezírce mezi patry utrhneme prst, b) že ve výtahu uvízneme anebo c) že se výtah utrhne. Obavu z varianty A jsme mírnili tím, že jsme do mezírek radši prsty strkali sami, chtěli jsme být na tuto katastrofu připraveni předem. A taky jsme chtěli vědět, jak takový utrhnutý prst vypadá. Bohužel či bohudík, nikdy jsme se to nedozvěděli. Neřešitelná záležitost – strkat nebo nestrkat? Malér s uvíznutím byl naštěstí na denním pořádku. Ten šel řešit buď křikem „mamí, mamí“, anebo dovedným trikem pohnout jistou páčkou umístěnou vždy pod jednotlivým z pater. Jenže to jste museli s výtahem zastavit tak umně, abyste s páčkou vůbec mohli manipulovat. Pokud jste zastavili blbě, museli jste se vrátit k „mamí, mamí“. Naše mamina, která by se křikem „mamí, mamí“ asi ničeho nedomohla, radši jezdívala se smetákem, výborným to nástrojem k ovládání páčky. Co když ale „mamí“ ani smeták není po ruce? Teď babo raď. Výtah se na rozdíl od prstu může utrhnout kdykoli. Toho jsme se báli všichni. I babička, která se jinak ničeho nebála. Naštěstí nám kdysi někdo poradil, že budeme-li ve výtahu skákat v době, kdy s utrženou kabinou padáme do hlubin, nic se nám nestane, protože při dopadu výtahu jen doskočíme a zdravé odhupkáme z kabinky ven. A tak jsme se sestrou pro jistotu skákaly cestou nahoru a dolů, co kdyby se utrhl. Výtah vydržel. Naše nervy taky. Jen ta fobie, co by bylo kdyby, zůstala… Přežijete všechno. Sousedky, mezírky, zastavení, utržení. A teď jdeme do finále mých nočních můr - výtah mě veze nahoru, do nejvyšších pater, a tam nahoře……se barák viklá ze strany na strany, jak do něho zrovna fouká vítr, a mně je špatně, poněvadž mám závratě. A nemůžu se dostat dolů, výtah mi vyfoukla sousedka. Nezbývá, než zůstat nahoře a kinklat se spolu s panelákem. Fuj, třikrát fuj. Mí spolutrpící závratěmi mi rozumějí. Existuje ještě jedna hrůzná situace související s výtahy, a to ani v nich nemusíte jezdit: udělat výtah jakéhosi článku. Jak asi jako mám udělat výtah něčeho, v čem je důležité naprosto všechno? Se řekne maximálně tři sta (nebo jiný počet) slov! V tu chvíli chápu rozzuřeného býka a jeho vztah k červené. Po příkazu „udělejte výtah“ bych taky nejraději zadavatele trkla. Trknu, jenže kvůli tomu státnici (či maturitu, závisí na snu), neudělám a jsem v háji. Děs běs. Co si se svou nedovzdělaností počnu? To už bych raději jezdila výtahem i do nejvyšších, byť kývajících se, pater. Přísloví praví, že ráno je moudřejší večera. A tak i já si po svých divokých snech o výtazích mohu ráno odfouknout, setřít pot z čela a pustit se do jiné práce, která s výtahy pranic nesouvisí. Jenže - je mi to najednou trochu líto. Pamatuješ si na to, jak jsme byli malé a jezdily výtahem? Jak jsme měli na vejšce udělat výtah? To byly časy, co? … Pak je tu naštěstí večer a já si mohu o výtazích zase nechat zdát… P. S. A to jsem vám ještě nevyprávěla, jaké to je, když vám spadnou klíče do výtahové šachty!
