Už jsem někde zmínila, že mi psychiatrická léčebna připomíná tábor. A to nejen budíčkem a rozcvičkami. Jedním z pevných bodů našeho programu je večerka. To slovo ve mně vyvolává pocit "zas mě někdo buzeruje" a "mně se ještě nechce spát." Myslím, že tyto dvě myšlenky jsou pro většinu pacientů společné. A stejně jako děti na táboře, i tady se někdo snaží večerku pořád narušovat.
Rozumný dospělý před desátou zhasne a spí, umocněn spacími pilulkami, a navíc ráno se vstává brzy. Nerozumný dospělý, i když má v sobě taky nějaký spánkový posilovač, večerku protahuje, courá po budově, baví se nahlas a nezhasíná. Kámen úrazu nastane, když se takovýto jedinec dostane do konfliktu se sestrou. "Zhasnout a spát, už je večerka", říká sestra, která se asi už těší na to, až "haranti" usnou a ona bude mít fraj. Myslí to dobře, pro nás je to ale povel na just nezhasnout a nespat, i kdyby hrom bil. (Většinou to ale dopadne tak, že se brbláním na omezování svobody unavíme natolik, že usneme - někteří - do čtvrt hodiny, my druzí kolegiálně zhasneme a vehementně se snažíme usnout dřív, než nás spolubydlící chrapouni a chrapounky utvrdí v tom, že je to sakra práce). Chodit po večerce kouřit, to je taky jeden z projevů našeho rebelantství. Obzvláště, když máme zákaz vycházení z pokojů. Jeden hlídkuje, druhý nadává na drsný režim, který tu panuje, občas se v rolích ještě oba (obě) stihnou vyměnit, než doopravdy sestry ustanou ve své obezřetnosti, vzduch je čistý a oni(y) mohou běžet na sladké poslední cigáro. Proč věci zakázané chutnají vždy líp? Anebo - proč je první reakcí na dobře míněnou radu myšlenka na to, jak nás všichni "pruděj"? Další věc, o který tady mám čas hodně přemýšlet. Zatím jsem na nic rozumného nepřišla a nejsem si jistá, že vůbec přijdu. Napadá mě ale jediné - kdysi jsem slyšela, že každý člověk se sestává z muže, ženy a dítěte. A to, co jsem napsala výše, je typické hlavně pro děti. Tady v blázinci naše dětská část vystupuje na povrch dost velkou měrou. Je to asi tím, že zde máme na starosti jen sami sebe, nic moc nemusíme, žádné starosti s bydlením, vařením, dětmi, manželem a kdovíčím nebo kdovíkým ještě, vše je daleko, za zdí. Starají se o nás. Nemusím vařit, nemusím vymýšlet, co dneska budu dělat. Nemusím myslet na to, jaký pilulky kdy brát. Nemusím se trápit tím, co dát mým chlapečkům na večeři, jestli mají ostříhaný nehty a do školy všechno umí. Jasně, samozřejmě taky nemusím chodit do práce. Nevím, jestli je to tak dobře. Nevím, jestli se to má nějak změnit. Možná, že je žádoucí, že tady se stavíme do role dítěte. Být nesvéprávným jedincem je pro nás, pacienty, jednodušší role a pro personál možná taky. Remcáme, ale nakonec se podvolíme bez větších problémů (a v duchu plánujeme, jak pravidla opět porušit). Nám se, jako dětem, taky líp vyjadřují emoce, snadněji se říká chci - nechci. Taky většinou líp oceníme dobře míněnou radu ze strany rozumného dospělého (tedy zdravotního personálu) a vážíme si toho. Nehrajeme si velké kluky a holky, kteří vše zvládnou sami. Jojo. Holt všechno má svá pro a proti. Zatím si roli bezstarostného prcka užívám. Ale taky se už těším na chvíli, až budu mít dost sil zkusit i ty dvě ostatní polohy.
