Jestli mě něco hodně vytáčí, pak je to nerovný boj trpaslíka s obrem. Je to totiž krajně nespravedlivý, troufat si na někoho / něco, když evidentně síly nestačí, je přirozené, že prohraju. Nicméně, stejně vždycky fandím trpaslíkovi, protože kdo zná příběh o Davidovi a Goliášovi, ví, že David byl ten prťavej borec, který s velkou měrou odvahy skolil pověstného kolohnáta mezi oči, i když jeho šance na úspěch byly pramalé.
Proč podporuju slabší článek je jasné. Většinou jsem totiž v podobné pozici já, vedu s obry marný boj (a je jedno jestli to je moje deprese, kila navíc, vyjmenovaná slova nebo násobilka - pochopitelně ne moje, ale mých synů). A teď si představte, že se pozice obrátily. Vedla jsem naprosto nerovný boj s trpaslíky, v podobě vší. Byť na vesnici, nezvykla jsem si na žádnou drobnou lezoucí havěť, štítím se jí. A breberek, co si troufnou na člověka, no fuj, radši ani nepomyslet. "Ve škole jsou vši, prohlédněte dětem hlavy", je poměrně dost častý vzkaz rodičům. Já jsem naštěstí byla vždy z obliga, kluci mají vlasy krátké, nedrbou se, paráda, není, co řešit. Naopak, přijde mi vždycky hodně vtipný, když na třídní schůzce zazní slovo "veš". V tom okamžiku se z rodičů stane skupinka škrábajících se jedinců. A když mi takhle volala div ne v slzách kamarádka, že nemůže ke kadeřníkovi, protože si ve vlasech objevila veš, co bych se nepousmála nad cizím neštěstím. Sdělená bolest vždy potěší. Jojo, Boží mlejny melou. V mém případě to nebylo ani pomalu, zato jistě. Jednou takhle ráno, když už jsem myslela, že mám doma namísto synků dvě opičátka, co se neustále drbají za uchem, kouknu na jednoho a vidím: má ji tam! Ne jednu! A oba! Samozřejmě se to stalo v den, kdy jsem spěchala na domluvenou schůzku k paní psycholožce, právě odjela návštěva, předchozí den jsem byla v kadeřnickém salónu a měli jsme rozbitou pračku. V tu chvíli vedla veš nejmíň 5:0. Chtělo se mi brečet. Přišla jsem si jako šmudla. Doma nevypráno, neuklizeno, zamořeno. Svlečené zavšivené povlečení jsem s velkým respektem odvezla na vyprání právě té kamarádce, která si vši prožila dříve. Rudá až za ušima jsem si kupovala antivešní přípravek v lékárně, naštěstí se na mě paní lékárnice chápavě usmívala, má taky dceru na základce. Obvolala návštěvu, zdali se nedrbají, sklidila hurónské haló, ostatní se na oplátku též potěší mou sdělenou bolístkou. Celá nervózní jsem jen trnula, kdy mě zkontaktuje někdo z kadeřnického salónu, jaký jsem tam způsobila vešní skandál a ať jim nelezu na oči. A u paní psycholožky jsem si pak celou hodinu léčila pocuchaný nervy z těch mrňat, co si jen tak drze vlezou na hlavu a ničí člověku život. Jak už to v boji trpaslíků a obrů bývá, i zde má můj příběh poměrně obligátní konec - obr vyhrál. Mít veš v kožichu anebo ve vlasech není vůbec nic příjemnýho. A já bych ráda doufala, že tak to je na světě se všemi vešmi. Že každá, která si nárokuje, co jí nepatří, vtírá se, má prospěch na úkor druhých a vůbec ostatním otravuje život, nakonec dostane na frak. Nic jinýho si přece nezaslouží. PS. Při psaní tohoto článku se neustále drbu na hlavě. Nemějte mi za zlé, pokud vám nějakou, ať už zvířecí nebo lidskou, pošlu do cesty. Prostě se jí co nejrychleji zbavte, jde to. Odvážnému totiž přeje štěstí.
