"Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí." (K. Čapek)
Téma, které nemůžu pustit z hlavy. Slova. Ne ty nadbytečný, co se na nás valí jako lavina, překrejou pravou podstatu a my jen lapáme po dechu, abychom pod jejich tíhou nezaklepali bačkorama. Mám na mysli ty nevyřčený slova, který nám uvízly v krku, někde vzadu se jimi dusíme, nejdou nám z hlavy, rádi bychom je už konečně vyplivli, abychom měli od nich pokoj, ale ono to nějak nejde.
Slova, kterými vyjadřujeme emoce. Jsou nedokonalý. Nejde přesně říct, co cítím, nemůžu to nikdy podat tak, aby druhej jasně pochopil můj vzkaz. Protože všichni vyjadřujeme svoje pocity tak, jak nás to naučily naše mámy. A stejně tak, jako každá rodina má svůj vlastní bramborový salát, má i svůj specifický způsob vyjadřování. Možná proto se něco nedá vyslovit nahlas. Že by to bylo řečeno neobratně a pak by to bylo vnímáno jinak, než bylo míněno. Jenže - ty potvory slova se v našem nitru stejně převalujou, vrtí se, neposedí, stejně nedají spát, nedá se jich zbavit. Většinou je to naopak, člověk slovy může zranit, může naštvat, může urazit, mluviti stříbro, mlčeti zlato se říká. Jenže co když to zlato moc tíží a nejde přetavit do nádhernýho šperku? Mám pocit, že moji obavu přesně vystihuje "Blues o spolykaných slovech" od Michala Prokopa: " Jasně, že ti dlužím spoustu hezkejch slov, ...dávno už je umím všechny nazpaměť, jenomže mi váznou na jazyku. ...Stokrát ti je v duchu šeptám do ucha, ale znáš mě řečnit nedovedu. Tak mi promiň, děvče, však to napravím, můj ty smutku já si dám tu práci, vyklopím je všechny aspoň naposled, ...až si pro mě přijdou funebráci." Trochu se bojím, že vyklopit všechno, co mám na jazyku, až si pro mě přijede pohřebák, je dost pozdě. Jednak pro mě, budu s tou zlatou cihlou na krku věčně sama. A za druhý pro mý blízký, že jim budu spoustu slov dlužit. Ještě se nad tím budu muset zahloubat, jak z toho ven. Třeba by nebylo marný mít občas nad hlavou takový ty bublinky, jako bývají v komiksech, který by to řekly za mně a já měla pokoj. Prostě bych je zapnula, a po jisté době zase vypnula. Do jiných hlav nevidíme. Ale nebyla by to paráda, kdyby to někdy, aspoň na malinkatou chvíli, šlo? Naštěstí ještě máme jiný podpůrný zařízení na vnímání našich slov, můžeme vnímat očima, naslouchat srdcem. Takže ten druhej by třeba, bude-li chtít, mohl zachytit i to, co neříkám úplně přesně. Doufejme. Nechci svoje pocity tutlat až do příchodu funebráků. Budu se muset do toho obout. A začnu hned zítra.
