Paní psycholožka pravila, že bych neměla chtít své výkony šponovat na sto procent, mám si přiznat, že i osmdesát procent je vlastně super výsledek. Tak jsem pokývala hlavou, hm, hm, budu o tom přemítat, a vyrazila na vycházku, abych dnešní terapii rozdejchala. A že si projdu tu samou trasu, kudy jsem chodila běhat, kdy jsem byla v psychiatrické nemocnici hospitalizovaná poprvé. Cestu znám, to se takhle jde kolem jezera, pak cestou do lesa, kolem písečné duny a doprava po cestě zpět do léčebny. Brnkačka, za chvilku to mám.
Ouha. Přepočítala jsem se, zapomněla jsem na těch dvacet procent, jež mi hyzdí můj stoprocentní výkon. Trpím totiž totálním orientačním nesmyslem. Sbírka historek o tom, kterak bloudím všemi možnými místy se všemi možnými lidmi, tvoří poměrnou část velice trapné série na téma „když byla naše Kačena malá“. Já za bloudění totiž nemůžu. Můžou za to ostatní, kteří uvěří, že je vedu správným směrem. Cesta je vždy zajímavá a plná silných zážitků, jen je delší a náročnější, no. Jako například na cyklo-zájezdu ve Francii. Jezdili jsme, jak jinak, cestou necestou. Doporučené cíle jsme minuli, zato jsme se dostali na jiná, většinou nezajímavá, místa. Kdykoli nás někdo ze spolucestujících viděl, byl si jist, že bloudí taky. Sejít z cesty se nemusí jenom v cizině. Tenkrát ve Zlíně moje sestra projela centrum snad šestkrát, než jsem byla sto najít správnou odbočku na Kroměříž. Nakonec jsme si stejně asi o padesát kilometrů zajely. A co teprv tehdy v zimě, kdy jsem vedla kamaráda mnou stokrát projetou běžeckou trasou. Kdo měl tušit, že napadne sníh a stopa bude zavátá! Rozhovor s kamarádem probíhal asi následovně: „Kačko, opravdu víš, kam jedeme? „Vím, vím…teď už nevím“. Trasa původně na dva kilometry se prodloužila na dvě hodiny… Je zvláštní, jak se na tyto poměrně nepříjemné zážitky rychle zapomene. Opět jsem vyrazila, tentokrát do lesa, s tím, že naprosto přesně vím, kam jdu a že mě nic nesvede z cesty zarubané. Nevím, kdy jsem dostala ten blbý nápad, že půjdu zkratkou. Asi si pořád musím dokazovat, že tentokrát to musí vyjít. Zřejmě jsem se až příliš často dívala na pohádky o Jájovi a Pájovi, kdy se ten menší ustavičně snažil skočit do kalhot napoprvé. Nevím, kolik má večerníček dílů, dle mých odhadů se mu to povedlo asi až na třicáté páté. Proč bych měla být horší. Les je prošpikovaný cestami skrz na skrz a já věděla, že se vždy dostanu na tu, která vede domů, do blázince. Trochu jsem znejistila až tehdy, kdy jsem znovu uviděla ten samý krmelec, kolem kterého jsem šla před čtvrt hodinou. Do konce procházky zbývalo čtyřicet minut, já někde v lese, zato u krmelce. Panika. Rozběhla jsem se na opačný směr a cestou ztratila rukavici. Není čas se pro ni vracet, pomyslela jsem si, skočím si pro ni druhý den. Kateřino, ty trapko, jak tu rukavici asi najdeš, když se tu motáš kolem dokola, nadávala jsem si. Rukavici jsem samozřejmě při dalším kolečku (???? proč zase kolečko, když teď už jdu správně???) našla. Krmelec už naštěstí ne. Totálně zmatená a bez sebe jsem šla nějakou úplně malinkou cestičkou v naději, že po ní dojdu k větší. Došla jsem skrz mlází až k houštinám, a tam se mrcha mrňavá ztratila úplně. Tyjo, co teď? Co když mě tu překvapí kanec? Je úplně jedno, jestli zvíře či mužský, šplh na strom mě rozhodně nezachrání, tak nějak se rovná mé schopnosti orientovat se v prostoru. Naštěstí, když je nejhůře a emoce vás vytočí až do vývrtky, začne fungovat mozek. Ten můj, byť lehce opotřebovaný, mě přinutil vyndat z kapsy mobil a nastavit GPS, díky které jsem se hladce dostala až k cíli. V tom momentě jsem se cítila jako správná zálesačka, co si dovede poradit se vším, i se svými dvaceti procenty nedokonalosti. Největší radost jsem ale měla z poznání, že i když se ztratím a správná cesta v háji nebo v lese, vždycky je někdo (v mém případě i něco), který (co) mi ji pomůže najít. Určitě to bude možné aplikovat i na jiné, daleko horší bloudění v mém životě. Asi není třeba být dokonalý, stačí mít spolehlivého společníka na cesty. Paní psycholožka měla zřejmě pravdu. S velkou láskou věnováno autoru GPS
