Představte si takovou normální situaci - žena touží prožít aspoň jeden víkend bez dětí. Plán je jasný. Jedno dítě se udá mamince, druhé tchyni, jedno odveze ona, druhé on. Až potud všechno vypadá hladce.
Ráno samozřejmě všechno jinak. Manžel zjistí, že nemá peníze, kartu ztratil, nová ještě nepřišla, banka v jiném městě. Příliš mnoho komplikací, a tak se nikam nepojede. Sen o volném víkendu se pomalu rozplývá, což je samozřejmě nemyslitelné. Kolikrát se to za rok poštěstí být bez dvou klíšťátek, kteří se vás ne a ne pustit. A tak žena nelení, popadne klíčky od auta a jede se do banky. Manžel zpruzený, děti ječí – jedno, protože je nemocné a není mu dobře, druhé jen nechce kazit partu, nicméně peníze úspěšně vyzvednuty a do mrňouska po lítém boji vpraveno antibiotikum. Život je zase báječný. Chacha. Při zpáteční cestě muž zjistí, že asi někde nechal mobil. Na manželčině telefonu, který ztracen nebyl, poněvadž ho zapomněla doma, spousta vzkazů. Od obou babiček, kde že jsou vnoučci. Od chlapa z Jihlavy, který nakonec v Jihlavě není a ten den ani nebude a co jako bude. A taky od neznámého nálezce manželova mobilu. Manžel vztekle praští do zdi, narazí si ruku, popadne zbylý telefon a práskne dveřmi. Vrátí se s oběma mobily a několika promilemi v krvi, nicméně vše zajištěno, domluveno, odvoz dítěte se nakonec konat bude, věc se předá jinde, babička uchlácholena. Uf. Mise dokončena. Jen ve stěně zeje díra jako památka na ni… Jojo. Udělat díru do světa je věc zapeklitá. Znám to. Budu-li se snažit udělat díru právě tady a teď, výsledkem bude maximálně sádra na ruce a nikoli důlek v sádrokartonu. Je tomu tedy tak, že pokud se chci prosadit, musím spoléhat na náhodu? A zřejmě nejen já. I při týmových sportech, když se nám nedaří, komentátoři si povzdechnou, že nám chyběl kousek „onoho pověstného štěstíčka“. To přece není fér! Na náhodu nevěřím. Prorazit zeď by se onomu manželovi určitě podařilo tak jako tak, dříve či později, protože už takový je. A tak to asi bude i u nás ostatních. Pokud na to máme, určitě v ražení děr uspějeme i my, jen je třeba nic neuspěchat, počkat na ten správný moment a nesvádět naše marné snahy na štěstěnu, protože štěstí přeje připraveným. Možná ale nemám pravdu. Připravený nepřipravený, náhoda nenáhoda, není od věci si připomenout, že při tvoření otvorů do stěny stála onomu manželovi po boku jeho drahá polovička. Asi je to tak, že když máme po ruce někoho, kdo s námi leze přes všechny překážky, kdo se nepoloží ve chvílích, kdy se kácíme my, udělat díru do světa není zas až tak těžký. Tak jo. Jdu taky hloubit otvory. Pokud narazím a budu mít sádru, nevadí, budu to zkoušet dál. Sádře na ruce sádrokarton určitě jednou odolá. Hlavně ať mám vedle sebe někoho, komu tohle moje snažení nebude připadat směšný a kdo mě povzbudí, až se mi bude sádra drolit a ruka ochabovat.
