Prezident není holič a Hrad není oficína pro každého. Hasne iluze, že si našinec v přímé volbě našinec konečně vybere politický střih podle svého gusta. Vrací se staré známé „menší zlo.“
poslední československý bez pomlčky
Dejme tomu, že mezi holiči a kadeřníky ještě funguje kapitalistický ideál: svobodný trh a volná soutěž. S nůžkami a hřebenem si to může zkusit skoro každý, kdo má o vlasovou fazónu zájem. Proto jsou ve větších městech holičství a kadeřnictví v každé ulici xkrát a neplešatí mají z čeho vybírat. Tomu se říká konkurence. Ale kolik může být prezidentů?
Jen jeden.
A tím končí veškerá kapitalisticko – demokratická legrace se „svobodou volby.“
USA, vzor všech demokratických ctností i neřestí ukazuje tuto holou pravdu bez přetvářky: Kandidujte si kdo chcete, stejně nemáte šanci, když za vámi nestojí silný, osvědčený volební stroj. Modrý nebo červený, osel nebo slon, čili demokrat nebo republikán.
Jiné cesty není.
Když je ve hře stran víc (Francie), dopadne to v belděmodrém stejně: Od toho je tady „druhé kolo.“ Neúspešní kandidáti srdce semletí v kole prvním se recyklují v rozumné „volitele“ dvou nejsilnějších. Na vyřazených je, aby svým voličům poradili, koho poslat do Elysejského paláce.
Koho? No přece menší zlo.
A jsme doma.
Čím víc kandidátů, tím víc ať plesáme, že demokracie raší, pučí a kvete, záplava květů, barev a vůní, všichni vypadají nějak mladší, hezčí, hubenější – to je nádhera, svátek demokracie - volební soutěž jak má být!
Co na tom, že při bližším čtení, nejen tom bleskovém PR pokoukání, se volí buď exkomunista nebo exkomunista, bankéř mezi bankéři, nostalgičtí kluci z prognosťáku, nějaké ty „ženy“ a pro zpestření pár samolibých egocentriků? Koalice médií a agentur výrobců veřejného mínění publiku trpělivě ale nesmlouvavě vysvětlí, že v druhém kole nás tak jako tak čeká Zeman kontra Fischer. Že ostatní nastoupili do kolotoče jenom jako balast do počtu, aby se nám zábavná atrakce nepřevrhla nudou, aby odsáli nějaké ty horké hlasy, aby ten hustý volební guláš trochu okořenili a naředili – a aby nám ve finále poradili, jestli si máme nakonec dát rajskou nebo koprovku.
Občan – zákazník v demokratické samoobsluze je tu od toho, aby byl spokojen z plných regálů, ale neměl by si zatěžovat hlavu tím, že jsou mezi námi lepší demokraté, kteří si tu samoobsluhu můžou koupit najednou celou.
Stalo se.
Dávno tomu: každá sámoška přece někomu patří, no ne?
Takže zajímavější než „přímé volby“ hlav národních států je moderní disciplína „stínání těch hlav“. Význam a výkonná moc prezidenta třeba na Ukrajině, v Polsku, Německu, Izraeli, Maďarsku nebo Rumunsku nejsou stejné, ale vždy jsou to „hlavy“ - nejvyšší symboly státnosti. V poslední době zrovna ve výše vyjmenovaných státech nejmenované síly názorně předvedly, že pozice hlavy státu může být velmi vratká – a pokud nebude poslušná, vůbec ne jistá. Clinton má na co vzpomínat.
Nejmenovaným a nikým nevoleným holičům národů stačí mnohdy jeden tah ostrou břitvou.
A když ne jeden, tak další. Čas jsou peníze, a když někdy není čas, tak peníze jsou po ruce vždycky.
Čeká nás "přímá volba" místodržitele.
