Vyhráli jsme nebo nevyhráli? Nápověda: Jsme malý národ nebo velký? Váží víc kilo peří nebo železa? Těžká česká otázka. Jiné národy si s 8. (1620), 11. (1918) a 17. listopadem (1989) hlavu lámat nemusí.
Posledně jsem na příkladu churavé ODS poukázal na zdánlivě paradoxní rozdíl mezi starým a novým režimem: Zatímco před 17. listopadem 89 "nebyli lidi", po převratu našlo se lidí jako hub. (To je ta česká teorie relativity - jednou je nás málo, najednou ažaž, malí jsme i ohromní, velmoc kapesní.)
K růstu kvalitních politických kádrů však světedivse 23letý vlahý déšť svobody a demokracie nestačil.
Čím to? Kde jsou ti schopní, moudří, důvěryhodní předáci veřejnosti? Proč se dosud neprosadili do čela? Kdo za to může?
Problém je jaksi chronický, neboli historický, neboť je neodmyslitelný od "české" teritoriality a identity. Dokud budeme tento kámen úrazu přehlížet, nedostaneme se v diskuzích dál než do čekárny chirurgie s frakturou dolních končetin.
Pak se také dovíme, proč žádný "novodobý samostatný český stát" netrval déle než 20 let. A jestli si umíme vládnout "sami ?
(Záhadu hlavolamu zdánlivě rozluštil povinně optimistický prezident Klaus ve svém posledním výročním projevu k 28. říjnu, když tvrdil, že "již brzo oslaví náš stát 100 let." Klaus je za optimismus placen; neplaceným kverulantům však těžko vysvětlit, který stát měl prezident na mysli. Ten od Terstu ke Lvovu? Od Aše k Mukačevu? K Tatrám? K Starému Hrozenkovu? )
Odpověď lze najít ve 3 slovech: Deportace, Emigrace, Lustrace (čti pozpátku L E D ).
Když se pod tento led podíváme, už není složité dopátrat se živých příslušníků elity velkého národa pocházející z českých zemí, které měly to štěstí, že nebyly rovnou popraveny.
A kdo že to vyhrál ?
Ptejme se v Izraeli, na Slovensku, v Německu a pod Alpami, za Rýnem, za Kanálem a za oceánem (pořadí nikoli podle významu, ale od východu na západ). Za hranicemi je spousta lidí, kteří by s námi tady něco měli společného a patřili by do vedení společnosti, nebýt toho, že domácí "elity" je úspěšně zapudily a vypudily.
P.S. Zajímavý detail, který charakterizuje specifickou "českou" formu pospolitosti je známá nevůle českých emigrantů se v zahraničí družit. Jiné národy - počínaje třeba Albánci, přes Italy, Iry, Poláky, Rusy atd., atd. až po Zulukafry se v exilu přirozeně sbírají dohromady a podporují. Ne tak Češi. Pročpak?
Inu proto, že našinec odchází a utíká do ciziny pryč, pryč od "našich!" Těžko nám žít pohromadě, natož vydržet spolu "stát" víc než jednu generaci. To jsme my. Velký národ vítězů od Bílé hory, z Transsibřské magistrály a z Národní třídy.
