Na otočku do Amsterdamu

Na konci roku jsem si dala předsevzetí, že dokud to půjde, chci cestovat všude možně po světě. Svůj slib letos dodržím a první destinací se stal Amsterdam. Od rodiny, od přátel, od známých, z internetu - samá chvála a nadšení. Co může člověka uchvátit na tomto místě? Je toho možná víc než si myslíte a některé věci pouhým okem nespatříte.

Je pátek, 17.4. a my vyrážíme na letiště. Letíme z Brna do Eindhovenu se společností Wizzair. Z Eindhovenu se potom přemisťujeme autobusem do Amsterdamu. V tu ránu mě Holandsko uštědří první dávku pozitivní energie a vytvoří skvělý první dojem. Pan řidič nás vítá a v průběhu cesty nevtíravě vypráví o Nizozemí, o coffee shopech, o městech a o vodě. Je to milé a člověk se hned těší na to, co uvidí.

V Amsterdamu jsme přibližně za 2 hodiny, vypravíme se do hostelu. Hostel má super polohu, do centra je to tramvají asi 15 min, ale jinak mě bydlení v hostelu nenadchlo vůbec. No jo, asi stárnu. Co člověk snesl ve 20, tak ve 26 už asi ne. Po vybalení věcí se vypravíme do centra. Jsou tam kolotoče! No prima, sedáme na řetízkáč, co nás vynese do 60 metrů a máme Amstr jak na dlani. Pak si dáváme typické jídlo frites with tartare (rozuměj velké hranolky s tatarkou) a pokračujeme bloumáním po městě. A jak tak jdeme, narazíme na coffee shop. Já osobně nepatřím mezi příznivce marihuany, ale tak když už jsme tady. :-) Zapadáme tedy do jednoho, kterého nám doporučil kapesní průvodce. Tlumená světla, pohodová hudba, usedáme a objednáváme si kolu a taky jointa. Moc se v nich nevyznám, ale prodávají tu několik druhů. S tabákem, bez tabáku. Bereme ten čistý bez tabáku. Jeden joint vyjde na 4,5 eura. A pak už to jede. Nejsem na marihuanu zvyklá, tak mám stav, kdy se cítím pomatená a dezorientovaná. Díkybohu to poleví po několika hodinách a díky tomu se mi dobře usne. Není mi z toho vysloveně zle, na jednu stranu se cítím fajn, na druhou mám pocit, že jsem se zmenšila na malou dušičku a někde bloudím. A tak první večer v Amstru je ve znamení kolotoče a coffee shopu. To nám to začalo.

Další den je poněkud plodnější na navštívená místa. Procházíme uličkami, kanály, kolem významných muzeí, přes náměstí. Všude je zeleň a taky plno květináčů s tulipány všech možných barev.  Po cestě občas sedneme na pivo, pravé holandské (ne není to Heineken), ale je mnohem silnější než u nás. Aby nám to nebylo líto, dáme ještě jeden coffee shop. Tím pádem mám dávku marihuany vyčerpanou minimálně na 5 let dopředu. Kolem muzea Anny Frankové projdeme několikrát, abychom spatřili točící se mega frontu. Ne díky, oželím zážitek a vyměním ho za jiný a to je procházka v prosluněných uličkách. Lidé kolem jezdí na kolech, občas na mě cinknou, když jim vejdu do cesty. Je jich tu vážně moc. Na kolech vozí nejen sebe, ale i děti, psy, nákupy a všechno možné, co se vejde do menšího či většího košíku. Ženy jezdí i v kostýmcích a s podpatky. Auto v této koncentraci kol a chodců mi přijde jako sebevražda, ale řidiči to zvládají a dokonce i s dávkou trpělivosti, nikdo netroubí a nikdo se tu nenervuje. V Praze si tohle fakt nedokážu představit. Vlastně jsem se zamýšlela několikrát nad tím, jak to všechno hezky funguje. Coffee shopy, marihuana, magic mushrooms, to všechno tu seženete a legálně. Pak je tu ještě prostituce (Red light street) na ulici. Mohlo by to být ideální město hříchů, ale není. I přesto je tu pořádek, lidi chodí do práce a žádné výstřelky tu nejsou. Když už jsem zmínila Red light street, tak jsem nevěřila, že takové místo existuje a že to je možné. A ono fakt jo. Prostitutky za výlohou, místy vás od nich dělí pár centimetrů a sklo. Všechny možné lidské rasy, váhové kategorie i věk. Každý si přijde na své. Jak se stmívá, spletenec uliček se stává divočejší a ženy otvírají mužům dvířka a pak se jen zatáhne závěs a je to :-). Ale nikde jinde ve městě jsem je neviděla. Nepohoršuje mě to, tady to tak nějak patří a každý dělá jak umí. Nejvíc mě pobavila prázdná výloha s cedulkou - office for rent / 80 Eur - day. To by šlo :-D.

Den číslo 3 je pro nás dnem návratu do Eindhovenu. Na Centraal station jsme s dostatečným předstihem a tak máme šanci se trochu porozhlédnout. Vlaky, vlaky, vlaky, tak trochu provesní deformace. Je tady jeden Thalys, jedno německé ICE a pak regionálky a vlaky IC. Hezký :-). Bezdomovců málo, nádraží čisté a přehledné. Když to tak sesumíruju. Jídlo, pití, jointy za přijatelné ceny. Ubytování - celkem drahé (nesrovnávám s ČR, ale rozhodně jsem platila méně v jiných evropských metropolích - tlačím slzu při vzpomínce na Athény za 25 eur za pokoj pro dva se snídaní v centru). Ale ono je to jedno, jsem toho názoru, že se to nesmí přepočítávat, že jednou je to dovolená. Co mi v hlavě zůstane navždy, jsou milí Holanďané, pohodová atmosféra, vůně jointů a cinkání kol. Přišlo mi, že se řídí hesly: Nech druhé žít a úsměv nikdy nikoho nezabil. A tak tu sedím v práci, rozjímám se nad tím vším a přemýšlím, že by stálo za to si tam vyzkoušet být déle než 3 noci :-).

V dohledné době mě čeká Řecko na 5 měsíců, v říjnu Brusel a milované Lucembursko a příští jaro bych ráda na Kanárské ostrovy nebo do Švédska, na Kubu, do Kanady, U.S.A. :-) Nepotřebuju mít majetek, stačí když si budu cestovat a poznávat nová místa. Ten zbytek, možná někdy :-).