Mám za sebou náročný pracovní den obohacený ranním kilometrem v bazénu, a tak při večerní cestě autem domů jedu raději pomalu a opatrně. Prší a je tma, kromě kočky na mě dneska doma nikdo nečeká. Jedu obvyklou trasou, na které znám radarově měřené úseky, vím, kde se za křižovatkou budou sjíždět dva pruhy do jednoho, podle toho jedu. Po dlouhém dni v plném pracovní tempu se snažím nějak uklidnit hudbou a zastavit mozek, prostě si dopřávám psychickou sprchu, abych měla večer doma klid alespoň chvíli pro sebe.
Z tohoto relativního poklidu mě vyruší červený blikající nápis ve zpětném zrcátku POLICIE – STOP – POLICIE. A je to tady. Jednou jsem se ptala zkušenějšího řidiče, jestli se pozná, že mě staví policejní auto a dostalo se mi lakonické odpovědi něco ve smyslu – to poznáš, to si buď jistá.
Moje první pocity? To asi neblikají na mě. Ale auto se mi pořád lepí na kufr a červený nápis doprovázený modrými blikajícími světly nepřestal, tak to začínám brát vážně a přemýšlím, zda zastavit hned, tedy těsně před vrcholem kopce, na kterém odbočuji a vím, že se tam dá bezpečně zastavit, nebo prostě okamžitě šlápnou na brzdu. Volím první možnost. Odbočuji, zastavuji tak, aby se i policejní auto vešlo a nepřekáželi jsme společně dalšímu provozu. Zhasínám motor, sedím a čekám. Fakt to nebyl omyl. Vystupuje uniformovaný policista a komunikuju s ním přes stažené okénku.
„Dobrý večer, silniční kontrola, prosím doklady od vozidla a osobní doklady“, čili obvyklá úřední věta, kterou už jsem párkrát slyšela.
Ale pak se rozhovor stočil pro mne zatím překvapivým směrem.
„Odkud jedete, paní řidičko?“
Nejdřív jsem měla na jazyku – co je vám do toho, ale přece jen drží v ruce moje doklady a ten černý overal a asi i neprůstřelná vesta a zbraň za opaskem na mě zapůsobily tak, že po pravdě odpovídám: „Z Barrandova.“
„Takže přes tu křižovatku jste jela rovně nebo zprava?“
Jako správná blondýna jsem se zeptala: „Přes kterou křižovatku?“
Odpověď je hodná blonďáka: „Přes tu velkou.“
Raději mám jistotu: „Vy myslíte přes Kbelskou? Tak to jsem jela rovně, vždyť jsem říkala, že jedu z Barrandova.“
Se slovy - tak moment - a s mými doklady odešel policista ke kolegovi ve voze. Čekám, co bude, a v duchu si promítám svou dosavadní cestu: mám rozsvícená světla, jsem přivázaná, netelefonuji za jízdy, jela jsem podle povolených rychlostí, mám platnou technickou prohlídku auta (pochopili jste správně – tohle se mi už někdy stalo a stálo mě to nějaké stokoruny), tak co to bude tentokrát?
A je to tady: „Asi jsme se spletli. Promiňte. Tady jsou zpět doklady.“
Ulevilo se mi, a tak stejně klidně a podle předpisů pokračuji v cestě domů a přemýšlím, s kým si mě policie spletla. Malé městské auto s nálepkou začátečníka na zadku a blondýna jako řidička, to je asi dost podezřelé vozidlo, které stojí za to vyděsit a přerušit jeho cestu. Ale i tohle je zkušenost. Hlavně, že mám i nadále plný počet bodů.
