Jeden můj dávný přítel dnes slaví své narozeniny. Před časem jsme se ztratili jeden druhému, a tak mám dilema – přát nebo nepřát k narozeninám? Sama nevím.
Obvykle dělám hrdinku a říkám si, že je to den jako každý jiný a většinou své narozeniny nijak nepřipomínám a nevnucuju. Ale upřímně se přiznám, že když si za celý den na moje výročí nikdo nevzpomene, přece jen mi smutek přeběhne po tváři.
Ale obecně – když se člověk narodí a vždy po roce se slaví jeho narození, mám stále intenzivnější pocit, že se při tom oslavování zapomíná na rodičku. Pro ni to je přece také velký den! Určitě se mnoho matek alespoň na chvíli vrátí do toho okamžiku na porodním sále, kdy miminko poprvé uviděly a uslyšely a řekli jí – „maminko, je to holka/kluk“.
A v ten konkrétní den porodu se rodinou spíš oslavuje hrdinství maminky, má za sebou bolestné okamžiky, které vystřídaly chvíle štěstí. Po roce už je vše zapomenuto a v centru dění je pak jen ten malý človíček. Můžete namítnout, že v kalendáři je Den matek, ale ten chápu úplně jinak.
Jako vždy i v tomto problému záleží na úhlu pohledu. Prioritu zřejmě nadále má začátek nového života, ale připomenutí podílu maminky by stálo alespoň za úvahu.
A co otcové? Říká se, že u vzniku miminka byli samozřejmě také – alespoň na začátku. Někteří měli možnost a kuráž být i u porodu, ale když dovolíte, stále vidím větší roli maminky na narození dítěte. Jestli to nebude tím, že jsem žena…
Moje děti u porodu svého tatínka neměly, zato jsem od něho dostala úžasné dopisy, ve kterých vyjádřil své štěstí nad zrozením našich dcer. I to je cesta, jak přivítat človíčka na tom drsném světě.
Jak mám teda naložit s narozeninami přátel? Pořád nevím.
