V cizím městě, v cizím kostele

Dostala jsem parte, které definitivně vyřešilo moji občasnou otázku: jak se asi daří tetě Marii? Zemřela. Tiše, nenápadně, v důstojném věku vysoko překračujícím průměrný věk žen v naší republice. Pohřeb se konal v sobotu v pravé poledne, měla jsem tak dostatek času přijet. Neviděly jsme se deset let, ale tuhle maličkost jsem pro ni ráda udělala.

Jako poslední pozdrav nechávám uvázat deset rudých růží a vydávám se na cestu do 130 kilometrů vzdáleného města. Byla jsem tam za ní jen jednou, a to asi před 20 lety, pak jsme se občas vídaly u společných příbuzných, občas jsme si telefonovaly. Pamatuji si ji jako bělovlasou usměvavou dámu, která žila velmi skromně. Druhou manželkou mého strýce – vdovce se stala až jako důchodkyně a jejich vzájemná láska a úcta z nich při každém setkání přímo čišela. Byla velmi pobožná, proto mě vůbec nepřekvapilo, že poslední rozloučení se konalo v kostele.

S tímto způsobem obřadu nemám velké zkušenosti. Ke kostelu přijíždím za pět minut 12, a tak všichni smuteční hosté už jsou uvnitř. Přicházím jako jedna z posledních, v ruce velkou kytku. Kam s ní? I bez brýlí na dálku vidím, že kolem rakve jsou na stojanech umístěné věnce, na rakvi je velká kytice a na zemi kostela před rakví jsou také květiny. Procházím tedy celým kostelem a pokládám rudé růže na koberec před rakví. Všichni smuteční hosté sedí v lavicích a já úplně cítím na svých zádech jejich upřené pohledy s otázkou: kdo to je? Připadám si jako utajovaná milenka na pohřbu ženatého milence. Blbá představa, uznávám. Když jsem se otočila a vracela se do poslední prázdné lavice jinak plného kostela, polilo mne horko. Trapas! Smuteční hosté měli své květinové dary položené před sebou na kostelních lavicích. Předpokládám, že si teď všichni myslí: Nejenom že ta cizí ženská přijela na poslední chvíli, nevíme, kdo to je a navíc položila kytky před rakev…

Církevní obřad má svá pravidla, moc je neznám, ale když se všichni postaví, postavím se také, když si sednou, sednu si. Prohlížím si výzdobu kostela, poslouchám promluvy kněze, vnímám příjemný zpěv mladých dívek, uvědomuju si, že mezi smutečními hosty je poměrně hodně mladých lidí. A to teta Marie byla bezdětná. Obřad pokračuje vynesením rakve a květin do smutečního auta, za kterým jdeme spolu s kapelou pěšky na hřbitov. Pan farář se opět loučí nad rakví již u otevřeného hrobu a šest mužů pak společně spouští rakev na dno hrobu. No a teď přicházejí na řadu ty květinové pozdravy, jednotliví smuteční hosté hází své kytičky na rakev. Svou kytici už ale nemám, na rakev sypu z připraveného košíčku okvětní plátky růží. Dovedete si představit, jaká rána by se ozvala, kdybych hodila kytici z deseti růží na dřevěnou rakev z výšky dvou metrů!? Jedna velká kytice chryzantém takto zaduněla….

Při vyslovení soustrasti sestře mé tety Marie se představuju a ona mi řekla, že mě hned poznala už v tom kostele, když jsem nesla tu kytku. Přidávají se její dvě dcery, stejně jako já neteře, že to ony mi poslaly parte a že jsou moc rády, že jsem přijela. A že hned věděly, že to musím být já, už v tom kostele, protože všechny přítomné znaly, jen já jsem byla cizí. Teta Marie by měla velkou radost.

Skončily jsme u společného oběda v blízké restauraci, kde mi obě takyneteře vyprávěly o posledních letech tety Marie, vysvětlily mi, proč je tam tolik mladých lidí (protože jsou 3 sourozenci a všichni mají 3 děti a všichni tam jsou s partnery) a bylo to neskutečně poetické odpoledne. Jsem moc ráda, že jsem je poznala.