Za celý profesní život jsem měla pár nadřízených a je zajímavé, že pokud to byla žena, vždy to pro mne skončilo nějakým malérem. S nadřízenými muži se mi spolupracovalo lépe, samozřejmě jsou i mezi nimi čestné výjimky.
Největší průšvih jsem zažila asi před deseti lety, kdy jsem cca po dvouleté spolupráci v širším týmu byla u zrodu malé firmy, kde základ společnosti tvořily čtyři ženy. Byla jsem ve firmě druhým „mužem“, čili zase moje šéfová byla žena - Jana.
Zpočátku se nám celkem dařilo, a tak jsem se na sebe i usmívaly. Moje spolupráce pak skončila téměř „dívčí válkou“, naposledy jsme se viděly dokonce v soudní síni. Ale o tom jsem psát nechtěla.
K rannímu rituálu v kanceláři často patřila káva. Instantní. Malá firma, malá kuchyňka, a tak se potkávám se šéfkou, kolegyní a původním povoláním lékařkou – psychiatrem v jedné osobě u rychlovarné konvice a obě se těšíme na první kávu. Probíráme minulý den u klientů a domlouváme taktiku na další obchodní den. Čekáme s hrníčky v ruce na vařící vodu. Obě si zalijeme instantní kávu horkou vodou, ale Jana si nechá ještě trochu místa v hrníčku a doplní ho studenou vodu. Trochu se divím, proč to dělá, a Jana se na mne s úsměvem obrátí se slovy: „Uvidíš, že si na mě vzpomeneš“.
Přes odchod z firmy, na který velmi nerada vzpomínám, musím uznat, že od té doby si pokaždé, když si zalévám instantní kávu horkou vodou, na Janu si vzpomenu. Nevím, jestli vyslovila nějaké zaklínadlo nebo je to jen náhoda, ale stále to platí.
Je zvláštní, že u čaje to nefunguje.
