Po čase jsem si dopřála luxus prodlouženého víkendu mimo bydliště, a to dokonce v hotelu, který je zasazen do lesa blízko vodní plochy. Pro sportovní vyžití má docela dost možností nejen venku, ale i uvnitř. Od horolezecké stěny, přes bazén, bowling až po laserovou střelnici. Na prodloužený víkend navíc měli balíček s polopenzí za slušnou cenu, tak nekupte to.
Doprovázely mě mé dospělé dcery a poměrně brzo jsem si vzpomněla na pořekadlo o dětech, …… že děti jsou jako prdy, člověk snáší jen ty své vlastní ..... V hotelu jich bylo jako smetí. Necítím se být starou ani nesnášenlivou a je pravda, že některé děti byly klidné a tiché, takže jsem neměla důvod myslet na ono pořekadlo.
Ale protože výjimka potvrzuje pravidlo, byla tam také jedna rodinka, jejíž děti nám třem otrávily některé chvíle v hotelu určené k relaxaci. Byly celkem čtyři – dvě děvčata a dva kluci, věk odhadem dva až 7 let. Byly slyšet už na dálku. V jídelně při večeři i snídani různě pobíhaly mezi stoly a lezly po zemi a patřičně při tom na sebe pokřikovaly. Potkaly jsme je v herně u hrací mašiny na šipky (…“co to je, dej mi to, půjč mi to“….), na zemi u recepce hotelu, u všech dostupných sportovišť. Nejhorší to bylo v bazénu. Tam nejen že ignorovaly veškeré oznamovací tabulky (zákaz skákání do bazénu, vířivá vana maximálně pro 4 osoby, apod.), ale patřičně hlasitě projevovaly radost, když se navzájem shazovaly do bazénu. Ano, jsou to děti, ale ten jekot a řev v poměrně malém prostoru hotelového bazénu byl značně za hranou dětské hry. Ale jejich rodiče na tom byli podobně, protože ve vířivce pro 4 osoby jich bylo chvílemi i šest a k tomu tam občas zapadly i jejich menší děti. Vzdaly jsme to, a raději bazén opustily.
Ještě jednu perličku měl tento pobyt. Hotel má zároveň i kongresovou část a jeden den ráno tam mezi hosty sportovně relaxačního víkendu najela masa „kravaťáků“. Nějaká firemní konference, proto předepsaný dress code. Z 90% to byli mladí muži v oblecích, pár seniorů cca kolem 45 let a pár žen v kostýmcích. Kongresové prostory byly jejich, pozdě odpoledne jsme se však potkali na hotelových sportovištích a hlavně večer v jídelně. Jejich obleky a naše ležérní sportovní oblečení tvořilo zajímavý kontrast. Ale jedno měly tyto zdánlivě různorodé skupiny přece jenom společného.
U samoobslužného zeleninového bufetu jsme stáli všichni v jedné frontě – kravaťák nekravaťák – a všichni se snažili nabrat si co nejvíc zeleninových salátů. Z obou táborů bylo mnoho těch, kteří si chodili přidat opakovaně. Tady se ty rozdíly rychle setřely.
Možná to má na svědomí fakt, že už delší dobu bydlím sama, nebo ještě nejsem zvyklá na vnoučata, nebo jsou moje děti už příliš dlouho dospělé, nebo nevím, ale docela ráda jsem v hotelovém pokoji zavřela dveře před všemi těmi dětmi a jejich rodiči a i před účastníky nějakého firemního setkání a užívala si chvíle ticha nad knihou.
