Od té doby, co se moje malé autíčko kvůli špatnému zaparkování svezlo na policejním náklaďáku, ztrácím ozdobné poklice z kol.
Když už to začalo lézt do peněz, dala jsem na rady kutilů a každou poklici úhledně přivázala k jednotlivým diskům. Odnesla to moje manikúra, a tak se mi do této akce už víckrát nechtělo. Proto jsem při každém přezouvání pneumatik vrhala prosebné pohledy na pracovníky pneuservisu, aby poklice zase pečlivě přiheftli k autíčku. Vždy mi vyšli vstříc.
Ale u poslední návštěvy autoservisu, kdy autíčko prohlíželi ze všech stran a úhlů, měnili filtry a všechny možné kapaliny i kontrolovali brzdy, jsem poklicový detail s nikým neřešila. A to byla chyba. Se zkontrolovaným autíčkem připraveným na dalších 15 tisíc kilometrů jsem vyrazila do ulic a až později jsem zjistila, že moje pokličky jsou vrácené na svoje místo jen s ledabylým přivázáním mnohem volněji, než to dělají profíci v pneuservisu.
Jedna z poklic je uvázána tak volně, že na hrbolaté silnici vyskakuje (doslova visí na vlásku), což jsem se poprvé dozvěděla jen díky tomu, že ve frontě u semaforů mě vedlestojící posádka žen velmi dramaticky sdělila, že mi padá poklice. Poděkovala jsem, na nejbližším vhodném místě zastavila, poklici zasadila a jela dál. A pustila z hlavy. Takže se od té doby scénka několikrát opakovala. Jen aktéři se mění a já s jistým potěšením sleduji, komu všemu nejsem lhostejná:
- mladík ve sportovním autě na mě gestikuloval zleva
- moje vrstevnice v otlučeném starém modelu mávala zprava
- cyklista ve středním věku opět zprava, dokonce zaklepal na okýnko
- při čekání u spuštěných závor mě překvapil sympatický řidič energickým zaťukáním na okénko zleva, ale před tím vylezl z auta za mnou
- osobák plný zahraničních dělníků zase zleva.
Tak to ještě asi chvíli nechám tak a budu se kochat pojízdnou seznamkou.
