Moc mě mrzelo, že se mi nepodařilo přeskupit pracovní povinnosti tak, abych se mohla jít podívat na The Tap Tap do Státní opery živě. Ráda jsem se pak podívala alespoň na část záznamu z koncertu na ivysilani.cz. Nejsem si jistá, jaké cíle si organizátoři vytýčili, ale mě prostě pohladili po duši.
Na jevišti jsem viděla hlavní protagonisty programu, kteří ať vystupují sebevíc vyrovnaně, přece jen nějaký ten zdravotní handicap mají. Tváří v tvář jejich nadšení a přístupu k jejich nemoci, jsem své zdravotní problémy a ostatní starosti alespoň na chvíli zasunula hodně hluboko a doslova cítila to pohlazení po duši a i úsměv na tváři. Netrvalo to dlouho, ale i přesto jsem za tu chvíli byla vděčná.
I já se snažím vypadat a vystupovat vyrovnaně, i když mám bolavé tělo i duši, ale navenek dělám hrdinku. Netěším se na vánoční svátky, mám je spojené s rodinnou pohodou, která se před necelými dvěma lety nenávratně rozplynula. A tak řeším dilema, co s tím.
Mám kolem sebe pár přátel, kteří stejně jako já jsou stále obklopeni lidmi, ale postupně společně docházíme k závěru, že vánoce pro nás budou problém. Ta samota vyplave na povrch, a i když budeme třeba i s někým z rodiny, pocit zlomeného srdce bude moc bolet. Ale musíme si uvědomit, že v tom nejsme sami a že někteří jsou na tom ještě hůře. Tahle útěcha mi ale moc nepomáhá.
Proto se mi líbí iniciativa Klubu odložených žen, který chystá prostor alespoň pro elektronické svěřování se s obavou před smutkem a samotou a možnost být v kontaktu s virtuálními kamarády.
Takové singl - vánoce.
Jestli se najde alespoň pár lidí, kteří si odnesou pocit pohlazení po duši, jako já z koncertu The Tap Tap, stojí to zato.
