Kam s tou mojí holou zadnicí?

Už nějakou dobu mám volební právo a měla jsem nárok ho využít i před listopadem 1989. Tenkrát jsem spíš hledala důvody, proč nedojít do volební místnosti, protože jsem nějak neměla potřebu podílet se na 99,9% úspěchu kandidátů jedné strany. Jeden rok to vypadalo velmi nadějně. Kdybych se přece jenom někomu musela zpovídat, proč jsem nešla volit, kombinace kojící matka a čerstvé novorozeně se mi zdály jako uznatelné důvody, proč jsem fakt nemohla přijít do volební místnosti.   

Jenomže v podnikovém bytě na podnikovém sídlišti, kde kolegové z práce byli i sousedé, si prostě iniciativní členové volební komise všimli, že pořád nejdu a nejdu. A protože jsme byli zřejmě poslední voliči na jejich seznamu, vzali urnu, volební seznam a zazvonili na naše panelákové dveře. Úplně to vidím. Sobota před polednem, přebaluji po krmení miminko a zvoní zvonek. Před touhle návštěvou s volební urnou se státním znakem jsem se neschovala. Proběhly nějaké řeči na téma, když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi a náš tehdejší volební okrsek má opět 100% účast voličů.

První volby po listopadu 1989 jsem prožívala s nadšením a s hrdostí občana šla za plentu opravdu vybírat z různých kandidátů. Výsledek si nepamatuju, ale pamatuju si ten pocit, ne že musím jít volit, ale že můžu (anebo taky nemusím). Možná ještě pár let potom jsem si to užívala, a když děti dorostly do plnoletosti, připomněla jsem jim, aby své právo určitě využily.

Letos jsem v době prvního kola senátních voleb byla nemocná a po rozčarování z české politiky ani nijak nelitovala, že to bylo beze mne. Dosavadní výsledky těchto voleb mě natolik rozladily, že jsem to nechtěla mít na triku a šla podpořit jediného slušného kandidáta. Nespasím to, ale mám čisté svědomí, že jsem vyjádřila svůj názor.

Ať už to dopadne, jak chce, je pro mne varováním, že mi při sečtení hlasů po krajských volbách a po prvním kole senátních voleb bleskla hlavou úplně nová myšlenka:

Tak kam se odstěhuju, protože tady budu za chvíli mít „holý zadek“?

Zatím jsem v úvahách někde v Africe. Je tam teplo, tak toho nebudu moc potřebovat na oblečení a od domorodců se naučím vystačit s málem. Možná k tomu taky přispěla slova Johna Lennona, která jsem nedávno někde zahlédla: Až Ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za Tebe.  

Ale dost o politice, tohle není můj šálek kávy.