Jak jsem cestovala prstem po mapě, ale s mobilem v ruce

Shodou okolností tři moje kamarádky vyrazily do světa, vyměnily nástup zimy v české kotlině za cestování v exotických krajích (teda alespoň pro mne). Dřív nebo později se mi ozvaly s aktuálním zpravodajstvím, kde právě jsou a jak se jim vede.

Markéta si vybrala za cíl svého putování okruh Mexikem, v plánu byla i návštěva Venezuely. Její hlášení bylo jen velmi stručné, spíš na facebooku, aby dala vědět všem kamarádům najednou.

Zato Ivana se pravidelně hlásí z cesty po severní Indii. Psala:

„Včera jsme viděly na ulici slona mezi troubícíma motorkami ho vedl za ocas majitel“

„Spaly jsme v poušti s velbloudy, padaly hvězdy“

„Dneska se přesouváme zase 300 km, což je po zdejších komunikacích na celý den“

„Už nám ty velký města lezou na nervy – všude hroznej provoz, špína, smog a prach. A všichni tě tahaj, aby sis u nich něco koupila“

A konečně Bára vyrazila na Bali. Cestou na pražské letiště mě informuje, že od rána má den blbec, ale všechno nakonec stihla dodělat, odevzdat a zařídit a zdá se, že bude včas i u odletu svého letadla. Emailem se pak hlásí z místa, popisuje místní přírodu, jídlo, počasí.

Včera jsem měla perný den, sešla se mi hlášení od Ivany, Báry i Markéty najednou, a tak jsem sledovala jejich cestu v mapě a zároveň reagovala na jejich sms.

Bára – Bali – 10,00: „Jsme na letišti směr Lombok. Tady to někdo vyhodit do luftu, tak udělá architektuře službu. Možná i unimobuňky by byly lepší. Večer při západu slunce na pláži napíšu.“

Ivana – Indie – 11,34: „Agra – Tadz Mahal, hrobka pro zemřelou manželku po porodu 14. dítěte. Musely jsme ho vidět, ale moc nás ty jejich památky neberou, jsou to většinou opevnění, náhrobky a mešity. Paláců jsme moc neviděly.“

Bára – Bali – 15,05: „Tak už jsme na místě, nakonec přílet až za tmy, takže západ slunce z letadla, o to nádhernější. Lombo je o hodně zelenější, všude pole s rýží.“

Markéta – Praha - 17,15: „Jsem zpátky, kdy se sejdeme?“

Přestože jsem se nezvedla od pracovního stolu, zažila jsem v jeden den s kamarádkama pár chvil, na které budu dlouho vzpomínat. Mohla jsem být jejich jistotou na základně, kam se i z dalekého světa mohly a chtěly ohlásit, aby se s někým podělily o své cestovatelské zážitky. Ráda jsem byla tímto českým zázemím.

Je to už docela dlouho od sametové revoluce, ale já si stále dokola užívám to, že takto vyrazit do světa je jen a jen na rozhodnutí nás samotných. Rozhoduje pouze naše přání, touha, organizační schopnosti a ekonomické zázemí. Nikoliv strana a vláda, jak tomu bylo před rokem 1989. Tak šťastnou cestu!