Teprve pár posledních let si moje dospělé dcery přisvojily připomenutí anglosaského svátku Halloween. Ne že by se oblékaly do strašidelných kostýmů, to zas ne, ale vydlabaná dýně už párkrát zdobila balkon. A podle jejich vyprávění si každý večer pro radost zapalovaly svíčky ve vydlabaném Jackovi, jak si ten veselý oranžový obličej důvěrně pojmenovaly.
Poslední tři operace dýně vznikaly s mojí účastí. Poskytovala jsme sice jenom technické zázemí, ale vždycky to byla velká legrace. Moje role byla pasivní - podávala jsem fixy na namalování obličeje, kuchyňské nože všech možných velikostí a tvarů a hlavně slivovici, protože na konci října už venku není žádné teplo. Mile mě překvapilo, jak se holky navzájem doplňovaly a opravdu to bylo jejich společné dílo.
Jack se pokaždé odstěhoval k nim na balkon a já se postarala o zpracování odpadu. Můj příspěvek k Halloweenu se postupem času zdokonalil. První odpad z vydlabání Jacka skončil v popelnici na bioodpad, z druhého jsem opražila alespoň semínka, která vydržela asi jen půl hodiny, než jsme je kolektivně spořádaly. Při třetím kuchání už jsem pokročila do další úrovně – kromě pražených semínek vznikla překvapivě výborná polévka.
Ono to vůbec letos všechno bylo trochu jinak.
Na farmářském trhu jsme si prohlížely úžasné tvary, barvy a velikosti dýní, které by mohly sloužit k výzdobě na Halloween, ale pokaždé jsem při výběru nějaké dýně slyšela poznámku starší dcery směrem mladší:
„ Vždyť přece máš tu dýni od Tiffanyho!“
Netušila jsem, co to znamená. Nemusím vědět všechno a třeba to časem pochopím.
Kuchací odpoledne je tu, holky přišly s velkou dýní, připravuji svůj příspěvek – fixy, nože a slivovici a akce Jack začíná. Z náznaků jsem pochopila, že tahle oranžová tykev velkoplodá je vlastně dárek, protože obě často citují jméno dárce a brblají, co že to má dýně za divný tvar. Že prý je moc nakřivo, moc hrbolatá, moc velká, moc špičatá, no prostě dárci musí celou dobu zvonit v uších. Kritika neustává, a to ani když už je na dýni nakreslený obličej, přetrvává i při jeho vyřezávání a vydlabávání. Remcání došlo tak daleko, že letos se výtvor nejmenuje Jack, ale nese jméno po chudákovi dárci, který prý dostane vynadáno za špatně vybraný tvar tykve. No jo, chlap…
Asi po hodině je operace hotová a vyklubala se z toho zatím nejhezčí vydlabaná dýně, kterou jsem od holek viděla. Proto mě trochu překvapila otázka:
„Můžeme ti ho tady nechat??“
Moc se nebráním, a tak si letos svíčky ve vydlabaném strašidelném obličeji zapaluji já.
Protože jsem za celé odpoledne nepřišla na to, proč vlastně holky kuchaly „dýni od Tiffanyho“, zeptala jsem se. Obdarovaná dcera mi podala naprosto logické vysvětlení:
„Každá normální holka dostane od přítele po půlročním vztahu něco od Tiffanyho, třeba nějaký malý diamant. Jenom já musím dostat dýni. Dýni od Tiffanyho.“
