Tak jsem zase byla na pohřbu. Umřel další z původních obyvatel domu, kde jsem bydlela s rodiči. Soused překročil 90 let na životní pouti, asi i proto stačila k rozloučení s ním spíš menší obřadní síň. Citlivě vybraná hudba, několik sousedek – vdov z domu a v první řadě před rakví čerstvá vdova s dcerou. Její jméno mi nějak vypadlo, upřímně, nepamatovala jsem si na ni skoro vůbec. V domě už nebydlím 33 let.
Po obřadu jsem šla oběma kondolovat. Pozůstalá sousedka mě oslovila křestním jménem a poděkovala mi, pak jsem vyjádřila soustrast dceři, která řekla jen: „Anděl“.
Nějak jsem to nechápala. Asi se mi připomínala jménem, že je Anděla, jen jsem to neslyšela celé. Nebo jsem se přeslechla? No nic, člověk ve vypjaté citové situaci může říct i nějakou zkomoleninu.
Před obřadní síní ke mně pozůstalá dcera přišla ještě jednou a řekla: „Že jste anděl!?“ Tak tomuhle jsem už rozuměla naprosto jasně, jen jsem si najednou připadala jako v nějakém jiném časoprostoru. Proč si proboha myslí, že jsem anděl??? Nevěděla jsem, co odpovědět, hledala jsem citlivá slova, která by tuto chvíli nijak neznevážila.
Pak pokračovala: „A čerta dělal pan Baranček a Mikuláše pan Chládek.“ Teprve teď se mi rozsvítilo. Tak tenhle anděl!! A pomaloučku se mi začala vybavovat hluboko uložená vzpomínka, že jsem před více než 40ti lety sehrála anděla při Mikulášské nadílce v rodině souseda, s nímž jsme se právě naposledy rozloučili. Velmi matně jsem před sebou viděla obrázek trojice maskovaných postaviček, které jdou nadělit malé holčičce pár sladkostí a vytvořit jí iluzi návštěvy Mikuláše s obvyklým doprovodem. Bála se, schovávala se před námi, rodiče vše fotili a tyto fotografie ji provázely ještě dlouhou dobu. Opravdu zážitek na celý život. Na víc společných chvil si z našeho dětství nepamatuju, ale v jejich očích jsem zůstala andělem.
Znovu jsme se potkaly až dnes na pohřbu jejího otce a opět jsem pro ni byla andělem. Jak symbolické! Anděl na pohřbu. Kdo z vás si odnáší z pohřbu svého rodiče vzpomínku na přítomného anděla?
