Aleši, budíček, vstávej, chci slyšet vodu!

Umřel mi kamarád, vrstevník, můj šéf. Známe se od naší plnoletosti, takže vlastně strašně dlouho. Spojila nás moje nejlepší kamarádka, pro ni se stal milencem, manželem, otcem dvou dnes již dospělých kluků, pro mne prostě kamarádem. A jak to u kamarádů bývá – měli jsme společný sem tam nějaký večírek, Silvestr, následovaly cesty za kulturou, společná dovolená. Čím jsme byli zralejší, tím bylo méně času na zábavu a stále víc času jsme všichni byli v práci.

Aleš se vrhl i na podnikání, jeho firma zažila šťastná léta, ale protože pro něho byla práce především koníčkem a nechtěl být jen ten, kdo něco zařizuje, ke svému rýsovacímu prknu a později k počítači usedal pozdě večer a vydržel u něho stále déle a déle. Říkával, že v noci je alespoň klid na práci, nezvoní telefony, může se soustředit a občas se dostaví i Múza. Asi odtud pochází jeho nechuť k rannímu vstávání, takže schůzky s klienty obvykle nemohly být v brzkých dopoledních hodinách, spíš naopak, čím později večer, tím mu to lépe vyhovovalo.

Do Alešovy firmy jsem přišla před dvěma lety, a protože jsem v té době měla být během krátkého období asi čtvrtý člověk na stejné pozici, byl už unaven neustálým opakováním zadání, co si od této pozice slibuje. Pomohlo to, že jsme kamarádi, a přáním Aleše bylo, abych s ním ve firmě vydržela až do důchodu nebo nedej Bože do konce firmy. Plácli jsme si.

Když bylo občas důležité, aby opravdu přišel na nějakou schůzku brzy dopoledne, bylo nutné Aleše včas vzbudit. Měli jsme takový rituál.

„Aleši, budíček, vstávej, potřeboval jsi ráno připomenout, že máš schůzku a že potřebuješ včas vyjet, abys to stihnul. Ale teď potřebuju, abych slyšela téct vodu. Pořád nic neslyším, musím slyšet téct vodu.“

Bylo to naprosto jednoduché. Pokud jsem jen zavolala, že už je čas vstávat, vyslechla jsem si něco o tom, že to ví a ať mu dám ještě chvilku. To ale znamenalo, že se otočil na druhý bok, zavřel oči a pokračoval ve spaní, ke kterému často uléhal až za svítání.

Pokud bylo potřeba, aby opravdu vstal, musela jsem chtít slyšet téct vodu, protože kvůli tomu už musel doopravdy opustit pelíšek a dojít do vedlejší koupelny a fakt pustit vodu. Šance, že si půjde znovu lehnout už byla mizivá, takže schůzka s klientem tak byla pojištěna.

Dnes se s Tebou, Aleši, budu loučit u Tvé rakve a budu vzpomínat na ty veselé a šťastné chvíle, které jsem měla možnost s Tebou zažít. A protože tomu pořád nemůžu uvěřit, že Tě zradilo Tvé tělo, budu si v té absurdní chvíli posledního rozloučení říkat:

Aleši, vstávej, budíček, chci slyšet téct vodu!