V tramvaji č. 16

Od té doby, co nepracuju ve čtyřce bez ubrusů, jsem ztratila poměrně častý kontakt s hloupými a omezenými lidmi. Proto mě vždy o to více vyvede z míry situace, kdy někdo takový vstoupí do mé pravdoláskařské bubliny, v níž nikdo nevolí komunisty, nemá rád Dana Landu a všichni používají slova děkuju a prosím.

Záměrně se vyhýbám těmto votráveným a nasraným lidem, co votravujou a nasíraj člověka, protože musí ventilovat svojí nasranost a votrávenost, ale tramvaj je místo střetu. Není kam utéct, když chci včas dojet do cíle.

Dnešek byl jeden z těch hezčích dnů, kdy svítí sluníčko, všichni se radují a taky trochu potí. V tramvaji ohromný vedro, peklo na zemi. Sedím, dávám si vlasy do culíku a někdo mi za mnou zafouká na krk. Otočím se a čekám, že je to muž se strništěm, pětadvacet až třicet let, který má rád divadlo a hudbu, ale je to nějaká důchodkyně. Usoudím, že si asi oddechla úlevou po dosednutí, usměju se a otočím se zpátky. Čtu si a ona mi zas zafouká na krk. To už je mi trochu divné, otočím se a zadívám se, co to znamená.

Žena (Ž) na celou tramvaj: „No co koukáte, co se máte co česat v tramvaji, to máte dělat v koupelně!“

Já: „Prosím?“

Ž: „Já na to nejsem zvědavá tady v tramvaji! Votočte se a nekoukejte na mě!“

Já: „To mi to nemůžete říct normálně? Proč mi normálně neřeknete, slečno, nečešte se tady, a místo toho mi foukáte na krk?“

Ž: „Votoč se a nečum!“

Já: „PROSIM? Co mi tykáte?“

Ž: „No jasný, že ti budu tykat takovýmu drzýmu spratkovi!“

Já: „Mám pocit, že si na mě řešíte svoje problémy. Proč na mě křičíte?“

Ž: „Votoč seee! A nečum! Votoč se a nevotravuj mě!“

Já se vzdávám, otáčím se a zoufale zakroutím hlavou.

Ž: „Máš mozek? Asi nemáš mozek, když kroutíš hlavou?“

Já počítám do desíti a pak říkám: „Vy jste neuvěřitelná, já vás obdivuju, že si dokážete ve všednostech najít zábavu!“

Ž: „Votoč se! Votoč se a nevotravuj mě!“

Myslím si, že je to klasický příklad srážky z blbcem, z něhož nejde odejít s hlavou vztyčenou. Můžu se do nekonečna snažit mluvit klidným hlasem a slušně vysvětlovat, ale blbec si mele svou a stejně mě neposlouchá. Říkám si: násilí nic nevyřeší, když mi už už vystřeluje pravačka, abych dala výchovný pohlavek za ucho. Hlupáci ovšem nejsou děti a mnohdy bývají fyzicky silnější než intelektuálové.

Zároveň paní vlastně z části obdivuji. Pokud se dokáže špatné nálady zbavit už v tramvaji a domů přichází jako rozesmáté sluníčko, mám se co učit. Já si svoje stresy vybíjím pouze na svých bližních, což ve výsledku mrzí víc, než kdybych pozurážela celou tramvaj neznámých lidí. Jo, myslim i vás pane, co si luštíte tu křížovku. Na to tady není nikdo zvědavej!