Padající punčocháče

patří mezi typické holčičí problémy, které muži prostě nikdy nepochopí. Pominu-li transsexuály a travestity, málokterý chlap si dokáže představit ten pocit, když vám padají punčocháče. 

Už jak vycházím z bytu, cítím, že bych se měla jít převléknout. Zavřu za sebou dveře, rozhlédnu se kolem sebe, nadzvednu sukni a rychle je vytáhnu nahoru. "Zůstaňte na svém místě," prosím je, ale vím, že je to zbytečné. Schody výjimečně nesbíhám po dvou, naopak je velmi zvolna scházím s nohama blízko u sebe. Nic naplat, rozkrok punčocháčů je zas v půli stehen. Ještě než otevřu dveře, vyhrnu sukni, pevně je chytím, vší silou je vytáhnu nahoru a několikrát poskočím. Pro jistotu je ještě zkusím upravit odzdola. Chytím je u lýtek a postupně je roluju směrem ke kolenům a pak ke stehnům. Stáhnu sukni a ještě jednou je vytáhnu. Zhluboka se nadechnu, setřu pot z čela, usměju se a vyjdu z domu.

Pohybuji se velmi opatrně. Dnes žádné dobíhání tramvaje, žádné prudké pohyby, kroucení boky či poskakování po obrubě chodníku. Cupitám si tak ulicí a tvářím se jakoby nic. Můj strnulý úsměv a vyděšené oči však volají o pomoc. ?Punčocháče se pomalu, ale jistě se sunou dolů a já se silou vůle snažím zabránit blížící se katastrofě. Cítím, jak mi sklouzávají po stehnech. Možná jsou už u kolen. Nevím. Počkám, až ulice nebude tak plná a nenápadně si je vytáhnu. Hlavně nenápadně.

Ať dělám, co dělám, nejsem schopná je udržet na svém místě. Proklínám se, že jsem je nevyhodila, naopak je zastrčila hlouběji do šuplíku s tím, že někdy se budou hodit. Nebudou! Naprosto se nehodí! Ale do toho divadla dojdu! Zatínám zuby a s hlavou vztyčenou si to šinu do Národního. Nebo do Opery. To je jedno. Když mám na sobě padající punčocháče, nikdy nejdu jen na kafe s kamarádkou. Vždy mám buď státnice, rande s mým novým idolem nebo pracovní pohovor.

Utíkám na záchod. Vlastně se spíš sunu podél zdi jako stín a přitom obezřetně pozoruji, zda neuvidím někoho známého. Uf. V kabince trochu nadávám, ale vytahuju je výš. A ještě výš. Vím, že tam vydrží asi tak minutu. Ale nevzdávám se. Vycházím ven a mám 60 sekund na to, abych si sedla. Snad nebudu muset vstát. Snad se celý večer nebudu muset pohnout.

Přestávka si však žádá nucené korzování a povídání se zvednutým malíčkem. Jsem celá rudá a doufám, že nikdo nevidí, že mi punčocháče zase sjíždí níž. A níž. A ještě níž. Jsou už níž než okraj sukně? Snad ne. Doufám. Modlím se. Neposlouchám, co říkají ostatní. Myslím jen na své neposlušné punčocháče. Určitě je vyhodím. Hned jak přijdu domů, slibuji si. Tenhle stres mi za to nestojí.

Tahle myšlenka mi vydrží přesně do té doby, než budu zase stát u skříně a uvažovat proč jsou tyhle hezký černý punčocháče bez díry zahrabaný úplně na konci šuplíku? Vždyť vypadají jako nový! Vezmu si je na sebe...