Už od dětství se vždy děsím a chytám za hlavu, pokud jsem vtažena do nějaké týmové zábavy týkající se sportu. Kolektivy plné ječících spoluhráčů, kteří zfanatizovaně ječí: "Děléj, poběž sem, přihraj!", mě dohánějí k šílenství. Mám pocit, že jsem outsiderem, vyděděncem a obětním beránkem.
mam rada pohodli...
Začalo to už na základní škole, kdy jsem se musela účastnit vybíjené, velmi nebezpečné hry, jež je oblíbená především u dětských násilníků. Nejenom, že nechápu, proč toto kolektivní zraňování nebylo již dávno zakázáno, ale především nerozumím, proč bych já měla být jeho součástí. Prudké házení míčem do těl ostatních mi nic neříká - jsem mimořádně citlivý člověk, jenž by mouše neublížil, a rozpláče mě sebemenší křivda, která se stane mě či mým blízkým.
Vybíjená je zlý sport a já to si to uvědomila v sedmi letech, když mě o třicet kilo těžší spolužák trefil míčem do břicha. Mé tělíčko bylo odhozeno a dopadlo o pár metrů dál, zatímco ostatní hořekovali: "Ježiši, se nemůžeš uhnout? Jdi rychle na druhou stranu!" Ztěžka jsem se zvedala, snažila se nepozvracet se hned na místě a ploužila se z pole. "Musíš přes kříž! Kvůli tobě prohrajem!" ozývalo se za mnou, ale já se pohybovala jako ve snách. Doma jsem musela dlouze vysvětlovat, proč mé tělo zdobí obrovské podlitiny a instinktivně si kryji obličej před každým prudším pohybem.
Doufala jsem, že po příchodu na gymnázium mezi intelektuální elitu národa bude vše lepší. Opak byl pravdou. Hned první hodinu při dívčím tělocviku jsme hrály fotbal, jinak řečeno do kopanou (což je velmi trefný název, poněvadž pokopané jsme po tělocviku byly všechny). Představte si dvacet upištěných děvčat, jak v jednom stádě pobíhají sem a tam a nadšeně volají: "Přihraj to sém! Přihraj to sém! Au! Jááu, tys mě kopla. Koukej pod nohy, ty náno!" Žádná taktika, obrana či nějaká soustředěnost. Míč se pohyboval jak nemydlený a každá z nás si chtěla alespoň jednou kopnout. Když jsem měla lýtka od krve, přesunula jsem se do brány, kde jsem si dřepla na zem a koukala, jak se ostatní honí sem a tam. Protože jsem velmi empatická, sykala jsme bolestí pokaždé, když se nějaká má spolužačka natáhla na zem či byla nakopnuta do zadku. Tu najednou jsem dostala obrovskou šlupku do hlavy a dál si nepamatuji nic.
Softball, ke kterému jsme se dopracovaly před dvěma lety, byl ještě horší. Složitá pravidla, nadhoz, odpal, běh, vracení se zpátky na metu, meta zdarma... Nikdy jsem se nedostala do toho adrenalinového stavu, kdy vám vlají vlasy kolem uší, jste plně koncentrování na hru a nevnímáte nic jiného než míč. Já naopak přihlouple stojím, pohazuji s propocenou rukavicí a přemýšlím nad otázkami jsoucna a bytí. Nejen proto jsem terčem jízlivých poznámek a úšklebků - naštěstí mi ale nikdo zatím nestáhl kalhoty nebo neštípl do ruky. Spoluhráči mají totiž svých starostí dost - navzájem se poplácávají po ramenou, uznale kývají hlavou, fandí si a prožívají neuvěřitelnou zábavu. Hra je pro ně všechno a oni neváhají pro vítězství nasadit holé životy!
Když pak přijdu na řadu já a mým jediným úkolem je odpálit míč a pak oběhnout hřiště, cítím se nesvá. Jejich pohledy mě probodávají, slyším jak se mi někdo za zády chichotá. Tiše se modlím, abych nakročila správnou nohou a pak se strefila do míčku. Jen to nepokazit, jen to nepokazit! Statečně napřáhnu pálkou, jedno oko přivřu a koukám na míček, který se ke mně přibližuje neskutečnou rychlostí. Odpálím, upouštím pálku a mašíruju si to k metě. "Běž dál! Rychle! Na další" halekají za mnou a já tedy rychle běžím dál a dál. "Zpátky, zpátky, rychle se vrať zpátky!" slyším zas odjinud... Otáčím se a vracím se zpátky, meta už je ale zavřená a na mě se sypou nadávky. "Proč si tam nezůstala? Nemělas riskovat!" Týmový sporty jsou na nic.
