- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
V autobuse omylem vrazíte do spolužáka, kterého jste pět let neviděli. „Petře, si to ty? Co tady děláš? Jak se máš?“ „Mám se dobře. A co ty?“ „No, znáš to. Chvilku dobře, chvilku špatně...“ „Jasný... Jasný...“ tváří se chápavě a pak se raději začne koukat z okna. Vytáhnete mobil a předstíráte, že si musíte napsat zprávu. Po pár minutách vám dojde trpělivost a na zkoušku prohodíte: „A co Alena, jsi s ní ještě? Byli jste takovej hezkej pár...“ „Myslíš Lenku? Ne, ne. Rozešli jsme se před čtyřmi lety.“ „Aha, aha... Víš, já budu muset vystoupit. Někdy si zavoláme a domluvíme se, kdy se sejdeme a pokecáme...“ vzdáváte se a prcháte z autobusu o dvě stanice dříve. Celou cestu se radši koukáte do země, abyste náhodou nepotkali nějakého dalšího známého, se kterým si nemáte co říct.
Ale etiketa velí: „Plkejte, plkejte...“ takže musíte mít po ruce vždy pár vděčných témat: počasí, hrozná politika, všechno zdražuje, ty autobusy se pořád opožďují a jak se vlastně vůbec máš?... Žádné téma není tak silné, aby se o něm dalo diskutovat potřebných deset minut náhodného shledání. Takže nezbývá nic jiného než rozpačité pohledy, nenápadné koukání z okna, přehrabování v tašce a předstírání, že máte teď spoustu důležitějších věcí na práci. Ale vy přitom nechcete ztratit kontakt, chcete se spolu pozdravit, ale ten rozhovor je vám navýsost nepříjemný, protože není o čem mluvit. A tyhle řeči vás rozčilují a vůbec...
Další články autora |