Persepolis

„Pamatuji si, že tenkrát jsem měla poklidný život. Život malé holky. Milovala jsem hranolky s kečupem a Bruce Leeho. Nosila jsem addidasky a byla jsem posedlá dvěma věcmi: Chtěla jsem si holit nohy a stát se posledním prorokem ve vesmíru.“

Marjane Satrapi

Takhle začíná film Persepoli o životě íránské dívky Marjane, která své dětství prožila v Íránů v osmdesátých letech – za doby Chomejního islámské revoluce, vzniku Íránské republiky (1979) a války Íránu s Irákem. Marjane jako malá prožívá ztráty svých příbuzných způsobené šáhovým nástupem, vidí kolem sebe zabíjení nevinných lidí, týkají se jí domovní prohlídky... – na vše kouká svýma dětskýma očima, je zvídavá a platí pro ní heslo, co na srdci, to na jazyku. Malá Marjane je silná osobnost, za svou pravdu bojuje a nikdo jí neumlčí.

V Marjanině pubertě přichází radikální islamizace, které se ona samotná nehodlá podřídit. Jako správná rebelka si sešije bundu s nápisem PUNK IS NOT DED, zapíchne si do klopy placku s tváří Michaela Jacksona a jde si koupit nahrávku metalové skupiny Iron Maiden. Stav země se neustále přiostřuje a Marjanini rodiče se rozhodnou poslat dívku do francouzské školy ve Vídni. Babička, se kterou má Marjane velmi silný vztah, jí radí: „Během svého života potkáš spoustu hlupáků. Pamatuj si, že to kvůli své hlouposti dělají zlé věci. To ti zabrání v tom, abys opětovala jejich hanebnosti. Protože není nic horšího než zahořklost a touha po pomstě. Vždy si važ sama sebe a buď k sobě upřímná.“

Ve Vídni Marjane není moc šťastná. Těžko si hledá přátele, chová se velmi impulzivně a jde z problému do problému. Její první zamilovanost skončí záhy, protože si mladík uvědomí, že je homosexuál. Druhá láska vykouzlí na Marjanině tváři dlouhý šťastný úsměv: pro Marjane je Markus středem vesmíru, všechno se točí kolem něho a je nejbáječnějším klukem na světě. Když však milého Markuse načápá s blonďatou slečnou, uvědomí si, jaký to byl vlastně blbec a že jí jenom využíval. Marjane si pro svou přímou povahu znepřátelí lidi kolem sebe a skončí na ulici. S těžkou bronchitidou jí převezou do nemocnice, kde si Marjane konečně uvědomí, že její domov je v Íránu.

Následuje setkání se všemi příbuznými a přáteli, Marjane by měla být šťastná, že je doma, ale ona se dostává do dalších depresí a má pocit, že do Íránu nepatří. Život tam je totiž velmi tvrdý, ženy mají velmi omezená práva („Madam, proč utíkáte?“ – „Jdu pozdě.“ „Nesmíte takhle běhat. Když běžíte, vaše pozadí dělá neslušné pohyby.“) a Marjane si se svými radikálními názory přidělává další problémy. Aby se mohla i na veřejnosti scházet se svým chlapcem, provdá se za něj. Manželství však zakrátko zkrachuje a Marjane se rozhodne odcestovat ze země natrvalo.

Myslím si, že tento film rozhodně obohatil kinematografii o originálně zpracované dílo, díky kterému se můžeme dozvědět o islámské kultuře něco víc. Animovaná forma, kterou byl příběh pojat je mnohem působivější než hraná a umožňuje větší ztotožnění s postavami příběhu. Velmi mě zaujalo, jak byla Marjane v popisování svého dětství otevřená a nebála se prozradit i stinné stránky své povahy.

Marjane Satrapi se narodila 22. listopadu 1969 v Teheránu. V dětství byla ovlivněna nestabilním vývojem politiky Íránu, prostředím relativní svobody i íránsko-iráckou válkou. Zpočátku se učila na místním francouzském lyceu, ale ve čtrnácti letech byla rodiči poslána studovat do Vídně, aby unikla režimu. Po ukončení střední školy se vrátila do Teheránu, kde začala navštěvovat místní uměleckou universitu. Provdala se, avšak nebyla šťastná a vydala se znovu na cestu – tentokrát do Štrasburku. Nakonec se usadila v Paříži, kde žije dodnes.
Svojí kariéru zahájila ve Francii, kde se setkala s Davidem Beauchardem, kreslířem a ilustrátorem, a sama se této profesi začala věnovat. Celosvětově ji proslavila její grafická novela Persepolis, na kterou navázala několika pokračováními, a ve které autobiograficky líčí své zážitky z dětství v Íránu i ze studií v Evropě. Marjane se nadále věnuje grafickým novelám a knížkám pro děti, několik jejích prací bylo také uveřejněno v New York Times.
Za filmovou animovanou adaptací své nejslavnější novely Persepolis, kterou spolurežírovala, obdržela mimo jiné Zvláštní cenu poroty v Cannes.

Marjane Satrapi obdivuji pro tuto její myšlenku: „Vím, že jsme profesionálka, vím, že se chovám eticky, a vůbec vím, co dělám, tak proč bych měla poslouchat ty, kteří mě znají méně, než se znám já sama? Vždycky vás bude někdo nenávidět, někdo milovat a někomu budete ukradení, Nikdy v životě jsem se necítila dobře jen pro to, že mi ostatní říkali, že jsme dobrá. Znám své slabosti i přednosti a vím, kde bych se měla ještě zlepšit.“ (pro Reflex 47/07)

^{* omlouvám se za chybné skloňování jména Marjane}