Poplácáváte se se svými kamarády přátelsky po zádech? Cucháte ostatním vlasy nebo je rošťácky cvrnkáte do nosu? Loučíte se objetím a přidáváte jako bonus dvojité políbení na tvář? Se mnou to prosím nedělejte...
LV
Začalo to už v dětství - zatímco ostatní děti na návštěvách volaly na dospělé teto/strejdo, já nechápala proč. "To není žádná tvoje teta! My nejsme příbuzný," ohrazovala jsem se, když někdo takto drze oslovil MOU maminku. Neměla jsem potřebu korzovat po chodbách školy zavěšená do ostatních spolužaček. Nechtěla jsem, aby mě učitelky hladily po hlavě a říkaly mi: "Šikovná holčička..." Utíkala jsem před vlhkými pusami na rodinných oslavách a po prvním políbení při hře flaška jsem si ještě dlouho utírala ústa kapesníkem. Odmítala jsem se při hodinách tělocviku chytat s někým za ruku, když se mělo běhat ve dvojicích, a kontaktní sporty mi také byly proti srsti.
Odjakživa jsem v tomhle dotýkání byla jaksi neohrabaná. Místo abych se tetelila radostí, když mě někdo chce vřele obejmout, odtahovala jsem se a nezáměrně tím vyzývala k proxemickému tanci. Nechápala jsem, proč bych si k tělu měla pouštět někoho cizího.
A je tomu tak stále. Nevítám se s lidmi dlouhým sevřením jako bychom se neviděli tři měsíce, nelíbám ostatní na obě tváře (a ještě jednu na pravou). S hihňáním sleduji dlouhé pozdravy - povětšinou hlavně mladých mužů - jak si nejdřív plácnou obě dlaně o sebe, ruku sevřou v pěst a třísknou se navzájem klouby a poté kolem sebe skáčou. Nevím, čím to je. Asi špatnou výchovou? Nebo tím, že jsem jedináček?
Kde je chyba? V přílišné srdečnosti ostatních, kteří neznají hranic a narušují můj osobní prostor? Nebo v mé nepřístupnosti a neochotě otevřít se lidem, které neznám?
Naštěstí jsem se již naučila stisku ruky, který bez okolků přijímám (ovšem nikoli nabízím). Nejsem tedy naprostým vyděděncem ze společnosti. Pevný stisk zvládám, ale s tím ostatním jsem na štíru. Vždy mě vyvede z míry člověk, co se ke mně po potřesení ruky nakloní nebezpečně blízko a chce přitisknout svou tvář na mou. Zaskočí mě také každý neznámý, který mi v hudebním klubu sáhne na rameno a chce se seznamovat. "Hele, promiň, já už musím jít," vymlouvám se a utíkám na druhou stranu místnosti. S přehnanou zdvořilostí mám také problém - proč by mi měl někdo líbat - podle jeho slov - mou krásnou ručku?
Ostatní mou reakcí (odtažením se, zakaboněním se, odmítavým gestem...) nechápou a stěží ji tolerují. "Netýkavka jedna!" myslí si a ještě mě na povzbuzenou poplácají po předloktí: "Jen se nedělej!" říkají mi rovnou na tykačku. Jsem zděšená. Kdy přestalo být normální udržovat si odstup?
