Každé malé dítě chce psa. A to i když bydlí v paneláku v bytě 2+kk na pražském sídlišti, kde je pro stovky takových jedno hřiště. Nebyla jsem výjimkou a rozmazleným jedináčkovským hlasem přesvědčila své rodiče, aby mi vysněného psa koupili. Racionální argumenty jako: "Kde ho budeme venčit, vždyť tu není žádný pořádný park!" či "Do toho bytu se sem všichni nevejdeme!" jsem lišácky obešla tím, že si nemám s kým hrát.
RexLV
Bylo to přesně tak, jak naši říkali. Nicméně i pes si zvykne na všechno. Na to, že se o něj zakopává v úzké předsíni. Na venčení pětkrát denně po stále stejné trase s místem určeným na vyprázdnění se. Na loudění u stolu a večer na gauči u televize.
Po přestěhování z velkoměsta na vesnici nastaly pro našeho psa krušné časy. Velká zahrada, dlouhé procházky do lesa a ostatní zvířata našeho gaučáky zcela odrovnaly. Zlatá kokršpanělka s typickým jménem Betynka byla poslušná fenka, jež na požádání podávala tlapku a štěkala. Pražský život ji naučil rozhlédnout se než přejde silnici a zvednutím hlavy se optat, zda si může ulevit. Nyní se mohla prohánět všude a prožívat život, který zatím jen viděla v televizi. Honit vlaštovky, válet se v bahně, zapíchnout si trn do tlapky, od hlavy až k patě se obalit bodláky a následně být ostříhána na jeden centimetr i se rozeběhnout za srnkou a narazit na divočáka. Objevil se v ní lovec - hodiny vyčkávala v koutě zahrady čekajíc na žábu, zatímco maminka v noční košili prosila, ať už jde konečně domů. Celé odpoledne hrabala v poli, aby se jí nakonec krtek vysmál a ona se vrátila celá černá s tlamou od hlíny.
Od lásky, která se popisuje v románech s měkkou vazbou, jsme ji ale snažili držet zpátky. Jak žádaná byla naše fenka s rodokmenem, zatímco z ní odkapávala krev na naši podlahu. Přesto se nám ji však uhlídat nepodařilo. Zakázané jablko chutná nejvíce a srdci neporučíš. Jednoho dne se u nás na zahradě objevil vesnický lamač srdcí jménem Filip, jehož rasu neuměli určit ani nejznámější genetičtí odborníci.
Pamatuji si zcela přesně, jak jsem byla jako vždy zahloubaná do knihy a z mého studia mě vyrušilo hysterické volání maminky: "Nech ji bejt! No tak! Betyno! Pojď sem!" V údivu jsem zvedla oči od řádků - Že by se po pár letech stalo něco kvůli čemu bych opustila svůj pokoj? Vyběhla jsem na dvůr a to už jsem slyšela přísný hlas mého otce, jenž kázal: "Beťas! Domů!" Nic nepomáhalo, psi v milostném aktu se ani nenamáhali se ukrýt před našimi vyděšenými zraky. Absurdní scéna jak z pythonských komedií. Otec na psy stříkal hadicí ve snaze zničit jejich spojení. Ti se zas pokoušeli uhnout před proudem studené vody a zoufale přešlapovali sem a tam. Maminka pobíhala okolo a v duchu si počítala, kolik se asi narodí štěňat a na kolik to všechno přijde peněz. A já? Já zatím v adrenalinovém opojení ("Hurá, konečně se něco děje a není to v televizi!") nadšeně poskakovala na všechny strany ("Jen ať mi něco neujde!") a pobízela psa "Betynko, pojď domů!" Elegantní čistokrevná fenka na nás zmateně koukala a nevěděla, co si má počít. Přece jen... bylo to její poprvé.
Po pár měsících, kdy já už dávno zapomněla, jak se nám naše zlatovláska spustila, mne jednou maminka vzbudila se slovy: "Leničko, narodilo se nám štěňátko!" Byla celá zjihlá a ani nepomyslela na to, jak štěně chtěla prodat. V koupelně na hromadě ručníků a dek ležela naše prvorodička a šťastně oblizovala svého syna. Malé, slepé cosi, které trochu kníkalo a hlavně se neustále třáslo, jsem si ihned zamilovala. Nejdůležitějším úkolem bylo vybrat, jak na něj budeme volat. S maminkou jsme usedly k psímu kalendáři a zvýrazňovačem zatrhly chlapecká jména, čímž se výběr zúžil na nějakých dvě stě jmen. Ihned jsme zavrhly nudná vesnická označení - Alík, Azor i Míša. Chtěly jsme něco vznešenějšího ("Přece jen jsme z Prahy!"), ale ne moc extravagantního. Něco, co by vyjadřovalo sílu, dravost a zároveň přátelskost a lásku. V té době jsem milovala seriál o udatném psu, jenž se nikdy nevzdá a pro svého pána skočí skrz zavřené okno z druhého patra do hořícího auta. Jméno Rex bylo jasnou volbou - a to i přesto, že dodnes neumí ani "sedni", natož "skoč". Přestože je tím nejvíc flegmatickým psem, kterého znám, a občas se doma bojí. Ale housky se salámem má rád. Komisař!
