Jak jsem skákala přes kozu

O své zarputilé nenávisti k týmovým sportům jsem již dlouze hovořila zde. S ruměncem na tváři musím přiznat, že ani gymnastika pro mě není to pravé ořechové.

No nejsem já talent?

Díky veliké manželské posteli, na které jsem v dětství trénovala kotouly dopředu i dozadu, hrané pády, stojky a salta, nejsem tak nemotorná, jak by se na první pohled zdálo. Pravda, nohu za krk si nedám a na most potřebuji nějaký ten čas, ale stále se dokážu bez pokrčení kolen dotknout dlaněmi země, což někteří nezvládnou. Spolu s umem dokázat se poškrábat všude na zádech pokládám svou obratnost za dostatečnou a nepotřebuji pokoušet své tělo nesmyslnými a nebezpečnými cviky.

Avšak hodina gymnastiky se ošidit nedá, ačkoli některé dívky se o to snaží. Bolení břicha, hlavy, slabost, ženské problémy, zvýšená teplota - i na tebe jednou dojde, simulantko líná! říkám si, když stojím v pozoru a ony se vesele baví při odpočinku na lavičce. Gymnastika je za trest, to každá ví. Legrace je to jen pro ty, které se dívají.

Přeskok přes kozu! Zařadila jsem se na konec a chytře pozorovala, jak se to správně dělá. Bez odmlouvání a zbytečného hihňání: "Já nepůjdu první, jdi ty!" šly nejdříve sportovkyně, jež se odrazí a dopadnou bez mrknutí oka. Kouč (rozumějte - tělocvikář) je celý rozzářený a povzbuzuje nás k neutuchajícímu potlesku. "Výborný, takhle to má vypadat! Viděly jste to?" Ovšem sportovkyň je méně než intelektuálek a kalokagathia už se příliš nepěstuje. Začínají mi vstávat vlasy hrůzou při sledování padajících těl, které pleskají o kozu. Mnoho dívek zůstane na koze prostě sedět, jiné z ní spadnou rovnou na zem, další zůstanou zaháknuté jednou nohou a nespokojeně ječí, aby jim někdo pomohl. To je podívaná! Kouč rázem neví, jestli se krýt nebo se snažit zachránit upocenou studentku. A takhle to jde stále dokola. Bojíme se všechny - hlavně toho, že to bude bolet. "Už nikdy nebudu moct mít děti!" vzlyká jedna a chodí s nohama roztaženýma od sebe.

Stále však není konec. Běží jedna pohublá dívka v tlustém svetru s rolákem. "Máš toho moc na sobě, to neskočíš!" říká kouč a posílá dívku si odložit. Mezitím běží další, trochu při těle. "Máš toho na sobě moc, to neskočíš," opakuje se kouč a slečna se diví? "Co? Mám jen šortky a tričko!" "Myslím pod tím!" Jsem v šoku! O váze a věku se v případě žen přece nikdy nemluví. Ale už jsem se soustředila na svůj výkon, který spočíval v tom, že jsem doběhla ke koze, zastavila se a řekla, že tohle neskočím. Pud sebezáchovy byl silnější než já. Znavený kouč už jen ukázal na trampolínu a doporučil mi, abych na ní poskakovala. "Nebudu tě do toho nutit, někdo má blok," uznal bez okolků.

Hodina tělocviku však nebyla u konce, následovaly stojky na kruzích. Tam jsem naštěstí znovu nabyla jistoty, nebála se, že si natluču a nebudu vypadat jako největší nešika. Dokázala jsem viset hlavou dolů jako opička a nohama mířila přímo ke stropu. Tleskalo se a hlučelo, nejsem tak levá, jak se zdálo. Deset vteřin slávy však pominulo a já si šla sednout a koukat na další. Všem to nešlo tak skvěle jako mě. Jedna slečna se za žádnou cenu nemohla vyšvihnout nahoru. "Není to jen o tom mít sílu v rukou, ale nesmíš mít toho na sobě tolik," poučil ji kouč.

A já po zbytek hodiny přemýšlela, co je hodně a co málo.