Jedno z mých vánočních předsevzetí znělo: Začít chodit plavat. V půlce března jsem si uvědomila, že déle to odkládat nelze a razantně si zbalila plavky, ručník a mýdlo.
Celou akci jsem si malovala v růžových barvách: ladně přijdu k bazénu, jedním pohybem ze sebe strhnu ručník a za mohutného potlesku ladnou šipkou zapluji pod vodní hladinu. Vynořím se, odhrnu si vlasy a smyslně se usměji na tiše závidějící dámy a nedýchající pány. Realita ovšem byla zcela jiná.
Problémy začaly už při vstupu, kdy jsem omylem vstoupila do pánských šaten. Celá rudá jsem si zakryla oči a snažila se rychle zmizet, narážejíc přitom do pupků ostatních. "Slečno, zůstaňte tu s náma!" volali na mě, zatímco jsem se snažila poslepu najít východ. V dámských šatnách jsem se začala stydlivě svlékat, nenápadně se ohlížejíc, jestli mě někdo nepozoruje. "Á slečinka je ňáká stydlivka," ukázala na mě dlouhým rudým nehtem paní s mohutnými ňadry, které se ani nesnažila zakrýt. "Tady vás nikdo nevykouká, sme tady jenom my ženský," pobídla mě a nepřestávala mě sledovat. Chtě nechtě jsem si musela sundat kalhoty. Pořád jsem na sobě cítila její pohled, poškrábala jsem se na hlavě a chvilku mlčky přešlapovala. "Tak ji nechme bejt," zachránil mě spásný hlas jedné z dalších nudistek, která naštěstí zatáhla tu druhou do hovoru o slevách na hroznové víno v Lidlu.
Neváhala jsem využít situace a bleskurychle se zabalila do ručníku, prolítla sprchami a v plavkách, obalená ručníkem se po mokrých dlaždičkách doklouzala k bazénu. V tu ránu jsem se chtěla otočit zpátky, poněvadž v bazénu ani jinde v dohlednu nebyli svalnatí plavčíci v červených trenýrkách, jakožto ani žádní jiní chlapci mladší čtyřiceti let. Ocitla jsem se v podivném panoptiku plném důchodců v jedné polovině bazénu a závodních plavců v polovině druhé. Nevěděla jsem přesně, do které skupinky patřím, ale do rozbouřených vln mezi pravidelně nadechující a pod vodu se nořící superplavce se mi nechtělo.
Ťapkala jsem tedy na druhou stranu a ukázněně vlezla do vody po schůdkách, abych náhodou nezmočila účesy plavkyním s vysoko vyčesaným drdolem se stylem „Já jsem paní Radová a přišla jsem si do bazénku popovídat“. Začala jsem plavat trochu dál od kraje a v tu ránu mi proběhl hlavou celý můj příběh s povinným školním plaváním, diplomem Uplavat osm metrů je pro hračka, ve vodě jsem jako kačka. Kam jsem se to proboha vydala, říkala jsem si, když jsem se snažila udržet nad hladinou.
Nejistými tempy jsem se přemístila do půlky bazénu, kde jsem zpanikařila a vypila asi litr chlorované vody. Rozchrchala jsem se a rychle se plácala ke břehu zachránit svůj život. Bohužel jsem si instinktivně vybrala bližší, ale špatnou cestu (napříč přes všechny dráhy) a porušila tak všechny zákony plaveckého bazénu. Šťouchnutí něčího loktu do mého žebra jsem brala jako podání pomocné ruky, neb mě vyhouplo trošku nad hladinu, ale srážka s podivným tvorem v neoprenu mě trochu zbrzdila. Opět jsem se na pár vteřin ponořila pod vodní hladinu a obdržela kopnutí někam za ucho.
Prskajíc na všechny strany, jsem se konečně vynořila u kraje a mohla si dát pět minut přestávku. Mnula jsem si oči a snažila se chytit druhý dech. Vzbudila jsem všeobecné pohoršení a stala se terčem nadávek. Větu „Co sem leze, když to neumí!“ jsem vztahovačně spojila se sebou. Rozhodla jsem se dát si druhou šanci a začala znovu plavat. Tentokrát nebudu myslet na nic jiného, slíbila jsem si. Způsobně jsem plavala od jednoho konce ke druhému, jedno tempo jako druhé. Do bazénu se však začaly hromadit další lidé a uhájit si svou lajnu bylo čím dál tím těžší. Co chvíli jsem byl posunuta o půl metru a nakonec skončila na druhé straně opět mezi důchodkyněmi, které diskutovaly o nespravedlnosti světa. „My jsme si zaplatily a jak to že se tu pak nevejdem?“ diskutovaly dvě postarší ženy s účesem alá květák. Povzbudivě jsem se na ně zazubila a rychle jsem musela udělat dvě rychlejší tempa, abych se nepotopila. Ne, na tohle opravdu nemám, rozhodla jsem se a vystoupila na schůdky. Celá jsem se třásla, byla mi zima a měla jsem pocit, že omdlím. „Dobrej mejkap, kočko,“ zhodnotil mě se smíchem nějaký solárkový borec, čímž si od kamarádů vysloužil poplácání po ramenou.
„Díky,“ zamumlala jsem a capkala zpátky do sprch. Jenom nezakopnout, proboha! U zrcadla jsem zjistila, že moje řasenka opravdu nepatřila k voděodolným a já s modrými rty připomínala umrlce. Už nikdy víc, zařekla jsem se a permanentku, kterou jsem si v dobré náladě koupila u poklady, jsem rozdupala před vchodem.
