Jak jsem málem nejela na výlet

Vzhledem k tomu, že tento článek píšu již ve vlaku, můžeme si všichni zhluboka oddechnout a otřít pot z čela již u úvodních řádků. Pointa, nepointa, na svůj oblíbený film se koukáte stále dokola, i když už víte, jak dopadne. Nicméně, abych udržela jakési potenciální napětí, dosadila jsem do fejetonu detektivní zápletku a čtenáři se tak mohou po vzoru poručíka Colomba či majora Zemana ponořit do pátrání.

takhle jsem se hezky sbalilaLV

Zpět k výletu. Lístek tam i zpět jsem si koupila přes internet, zbývalo jej pouze ráno vyzvednout na vlakové stanici a tradá. Hurá! Olala! Miluju výlety! A navíc ještě k moři! No bájo! Tralala! Těšila jsem se jako malá holka.

Den před výletem jsem se rozhodla jít si zaběhat. Bylo krásné počasí, udělala jsem tedy výjimku a oblékla jsem si tedy šortky, abych se neupekla a zároveň se k móři opálila již dopředu. Obula si běžecké boty, popadla mobil a platební kartu, abych si cestou zpět mohla koupit nějaké ovoce, a rozeběhla se se sluchátky na uších vstříc aktivnímu pohybu na čerstvém vzduchu. Vrátila jsem se domů, vykonala pár běžných činností od sprchy, večeře, vyčištění zubů po prokrastinaci na internetu a usnula.

Ráno jsem nemohla ani dospat. Probudila jsem se s úlekem již před zazvonením budíku. S vytřeštěnýma očima jsem se podívala na mobil, abych opět mohla spadnout do kómatu na další hodinu. Poté jsem si chtěla udělat hezké ráno beze spěchu, stresu, shonu, starostí a dalších věcí na es. Uvařila jsem si kávu a v klidu posnídala, vyskládala jsem si na postel všechny věci, které si chci vzít s sebou a připravila si svačinu na cestu. V ten moment jsem již trochu nestíhala a zbrkle kontrolovala na internetu, jak se co nejrychleji dostanu na nádraží. Uf, uf, ještě mám čas. Co si vezmu na sebe? Bude teplo nebo zima? A jaké boty? V posledních minutách jsem vše naházela do baťohu a vyběhla z domu.

Uběhla jse asi sto metrů a zatmělo se mi před očima. Na vyzvednutí lístku potřebuju platební kartu. Kde ji mám? Servala jsem batoh ze svých zad a podívala se do plastového obalu od kiwi, v němž nosím všechny karty, lžičku na jogurt a rtěnku. Karta tam nebyla! Nebyla!

Propánajána! Sprintovala jsem domů. Karta nebyla na okně, na stole, na poličce, ani stolku od televize, na posteli, ani na zemi. Na všech obvyklých místech, kam kartu většinou dávám, bylo pusto prázdno. Pomalu jsem začala ztrácet nervy, nicméně jsem se neustále snažila držet hlavu vzhůru, ale zároveň se koukat, kam šlapu a být si vědoma, že pod svícnem je největší tma. 

Takže kde je SAKRA ta karta?! Odhodila jsem peřinu, odhodila jsem polštáře, vysypala jsem zásuvku nočního stolku, prohledávala jsem diář a stránky knih. Přitom jsem přemýšlela, co jsem včera dělala naposledy. Kdy jsem kartu použila. V mých super elastických kalhotách na běhání nebude, nemají kapsy. Byla jsem určitě v kuchyni. Podívala jsem se na jídelní stůl, na linku, do lednice. Nebyla ani v mojí poličce. Začínala jsem být hysterická a to není legrace. Znovu jsem se prohledala tašku od kiwi. Znovu jsem vyndala všechny věci z baťohu. Nikde nic. Na internetu výslovně psali, že bez platební karty mi žádný lístek nevydají. Zkontrolovala jsem, jestli se stačím dostat na nádraží. Mám posledních deset minut a celou cestu se poté budu nervovat a pak budu mít tři minuty na to dostat se z metra do vlaku. Bože!

V ten moment přestala uvažovat rozumně. Podívala se na postel, za postel, pod postel. Nahlédla do šuplíku s kosmetikou, rozházela všechny časopisy a noviny, knihy a sešity. Znovu baťoh, co kdyby. Co kdyby přece jenom! Nikde nic. Skoro jsem brečela a brodila se v nepořádku na zemi. Mé kotníky se ztrácely v odstřižcích časopisů, létáků, ale karta nikde. V ten moment mě osvítilo a já si vzpomněla. Vytáhla jsem kartu a běžela na vlak.

Na stanici jsem vyzvedla lístek, modlila se ve vlaku, upínala oči k hodinám, nervózně čekala na nástupišti, vlétla do metra, nervózně podupávala nohou, naklusala do vlaku a vydýchávala asi pět minut stres a námahu poslední hodiny. 

Za chvli už vystupuji. Sláva, nazdar výletu!

Tak kde byla platební karta?