Dneska už se tomu jen směju

říkám vždy, když uplyne přibližne týden nebo pět let poté, co se mi stane nějaký trapas. Situace se nejdříve zdá hrozná tak, že bych nejraději schovala hlavu pod peřinu a nevylezla do té doby, než všichni zapomenou, že jsem kdy existovala. Po pár hodinách, když můj obličej již nevypadá jako popálenina 2. stupně, jsem schopná přestat se litovat a sebemrskačsky si celou historku přehrávat znovu a znovu. Když jsou rány mého sebevědomí zhojené, píšu na blog.

LV

Můj život se nyní točí kolem mé bakalářky a státnic, které se konají na začátku září. Poslední měsíc a půl jsem slovo bakalářka vsunula do každé věty, kterou jsem vyslovila. "Ne, nepůjdu do kina, píšu bakalářku." "Na pivo?! Já píšu bakalářku!" "Mami, zavři dveře! Píšu bakalářku," "Nechci oběd, píšu bakalářku." "Chtěla bych jít spát, ale musim psát bakalářku..." 

Práci, kterou si přečte můj vedoucí, oponent a má maminka, jsem obětovala víc než je zdrávo. Bolavá záda, otlačený zadek, skoro vykloubené zápěstí, převrácený biorytmus... Ani nevím, kolik dioptrií mi přibylo z věčného koukání do počítače. Kolik přátel ubylo, když jsem je ignorovala a neodepisovala na výzvy ke schůzkám? "Mám to za sebou!" zvolala jsem v osudný den ve čtyři ráno, když jsem práci vložila do elektronickému systému a na mail ji poslala třem zmíněným osobám. Ani jsem nešla spát, ale brzy ráno vyjela do velkoměsta, abych si práci vytiskla a nechala svázat do parádních desek.

"Jak je venku? Už pět dní jsem tam nebyla, trochu ztrácím přehled." zeptala jsem se své matky. "No tak ráno bývá světlo a v noci tma," začala pomalu. Několik dnů za zataženými žaluziemi ze mě udělalo zombíka, který se v kuchyni objevoval jen, aby si udělal další kávu. Ale v onen osudný den jsem si dala čaj. Měla jsem to za sebou!

Celá nadšená jsem mířila do jedné tiskařské provozovny. Představovala jsem si, jak kolem mě všichni budou skákat a poskakovat, gratulovat mi k dopsání a plácat mě po zádech. Ze sladkého mikrospánku mě probudila zlá prodavačka, která se mě zeptala: "A vy chcete co?" "Já si jdu tisknout svojí bakalářku!" upozornila jsem s úsměvem a čekala na opětovné pousmání. "Tak támhle. Svázání do dvaceti minut. Desky jste si objednávala online?" Prodavačka se mnou jednala jak na běžícím pásu. Jako bych byla jen jedna z mnoha lidí, kteří si u ní nechávají vytisknout své první velké životní dílo, akademickou práci, která bude uložena v knihovně (školní a mojí). Rozhodla jsem se, že si tenhle sluníčkový den nenechám pokazit a vplula do kavárny.

Dvacet minut uběhlo jako nic a já přitančila zpět. Byla jsem štěstím bez sebe, zaplatila asi pět miliónu a utíkala do školy. Kam ale tu bakalářku mám dát? ptala jsem se sama sebe. Kdo neví, jde na studijní. Na studijním oddělení mě informovali, že mám jít na naši katedru. "Tam nikdo není, všichni mají dovolenou," "No k nám to nedávejte." "A kam ji mám dát?" "Tak na sekretariát, sem určitě ne."

Šla jsem na sekretariát, kde mě informovali, že mám jít na naši katedru. "Tam nikdo není, všichni mají dovolenou," "No k nám to nedávejte." "A kam ji mám dát? Na studijním mi řekli, že k vám," "Tak dobře, nechte to tady, já to dám do schránky, snad si to někdo vyzvedne." S mojí bakalářkou si nikdo nebude pohazovat jako s horkou bramborou! říkala jsem si a byla zklamaná. Žádné balónky, ani květiny. S kým sdílet štěstí a radost, když jsou všichni v čoudu? Naštěstí jsme v 21. století a skrze sociální sítě můžeme jedním klinutím informovat danou cílovku o čemkoli z našeho života. Vložila jsem fotku svojí krásné práce na internet a čekala stovky lajků a komentářů. Netrvalo dlouho a moji imaginární i opravdoví přátelé začali projevovat nadšení. Někteří nepozorní jedinci bezhlavě lajkovali, ti pozornější mi začali psát: "Ty studuješ HAMU?", "Proč tam máš jméno jiný fakulty?" či "Co to je za vtip?".

Polilo mě horko. COŽE? COŽE? JÁ MÁM CHYBU NA TITULCE? NA PŘEDNÍ STRANĚ MOJÍ BAKALÁŘKY? CO MÁM DĚLAT? Chtěla jsem, aby přišel rektor a řekl mi, že to nevadí. Že jsme umělecká škola a že to můžu přelepit lepícím papírkem. Že jsem to ani do desek dávat nemusela, ale mohla jsem to přinýst napsaný v ruce. Že škola na těhle věcech nebazíruje a já nebudu muset nechat svoje dvě bakalářky převázat. Smazala jsem fotku, neboť se neslučovala s mým uměle vytvořeným happy životem a přemýšlela nad sebevraždou. Chtěla jsem brečet a poprosit někoho, ať vše vyřeší za mě.

Takhle to ale v dospělém životě nefunguje, takže jsem musela vstát a jít na sekretariát. "Já bych tu svojí bakalářku potřebovala zpátky. Já ji budu muset převázat," řekla jsem celá rudá. Poprvé někdo projevil o mojí bakalářku hlubší zájem. Poprvé se na ni někdo pořádně podíval... a vyprsknul smíchy. "Hudební a taneční fakulta, jo? Ha ha ha!" upřímně se zasmála sekretářka. "Myslíte, že musím převázat obě nebo stačí jen jedna?" zetala jsem se. "Jó, tak to já nevim, to se zeptejte na vaší katedře," poradila mi. "Tam mají dovolenou," řekla jsem. "Tak na studijním,"

"Myslíte, že musím převázat obě nebo stačí jen jedna?" zeptala jsem se na studijním oddělení. "Počkejte a vy jste z HAMU nebo od nás?" "Od vás, od nás. Já mám jen špatně titulku." "Hahaha, to nevím,  to se zeptejte na vaší katedře," poradila mi. "Tam mají dovolenou," řekla jsem. "Tak to jedině v knihovně," navrhla mi.

"Myslíte, že musím převázat obě nebo stačí jen jedna?" zeptala jsem se v knihovně. "A vy ste z HAMU?" "Ne, odsud, ale mám špatně vytisklý desky." "Proboha, jak se vám to podařilo?" "Bylo to jako vzor na webu," "ANO, JAKO VZOR!" informovala mě knihovnice. "Jednu určitě, ale jestli druhou, to nevím, to se zeptejte na vaší katedře," "Tam mají.... Já převážu obě," rozhodla jsem se a šla do tiskárny.

"Dobrý den, já bych potřebovala převázat bakalářku," řekla jsem v tiskárně při vstupu. "Máte tam chybu, jo? To převážem," opakovala mechanicky. "Kde máte chybu?" "Na titulce, mám tam název jiný fakulty," přiznala jsem. "NA TITULCE? NA TITULCE? HAHAHA. JAK SE VÁM TO PODAŘILO?" prodavačka se poprvé začala chovat lidsky a projevila opravdový zájem. Krátce jsem shrnula svojí životní story a podivila se: "To sem jako první, co má chybu na titulce?" "První asi ne... Ale já to v životě nezažila a ani jsem o tom neslyšela," řekla a naúčtovala mi další milion.