Jak jsem k Vánocům dostala angínu

Kromě ponožek, pyžam a spodního prádla je zvykem být obdarován knihami, alkoholickými nápoji, keramickými zbytečnostmi a drahou elektronikou. Nemoci jsou předávány jen výjimečně a navíc nezabalené do vánočního papíru.

Quasimodo!

Být nemocný na Vánoce je nemilé. Je to sice lepší než v horečkách proležet celé jarní prázdniny nebo si zlomit nohu v červenci… Ale přece jen – kdo si přeje, aby mu na tradiční fotce u vánočního stromku tekla z nosu nudle? Proto je radno chránit se celý prosinec teplou šálou, horkým vývarem a suchými botami. Nevylézat ven, pokud to není nezbytně nutné, a preventivně olizovat citrón.

Leč nebezpečí číhá všude a bacil se nezalekne vitamínů, natož kruté zimy. Ani nevím, kde jsem se nakazila. Snad v přeplněném autobuse s věčně kýchajícím plešounem, jenž si umolousaným kapesníkem otíral i krk? Nebo v obchodě, kde si prodavačka schovává kapesník do rukávu?

Již dvaadvacátého jsem se začala cítit oslabeně. Svůj obvyklý ranní půllitr kávy jsem zvedala jen stěží, dvě hodiny v nevytopeném kostele při školní besídce byly spíše pykáním za všechny zlé skutky než přiblížením se ke Spasiteli. Odpoledne jsem strávila pracovně hlídáním dvou malých dětí – na programu byla oblíbená koulovačka, válení se ve sněhu a obcházení stánků s kapry. Poté jsem již udýchaně nasedla do přetopeného autobusu a tušila zkázu. Neštěstí bylo nasnadě, avšak nechtěla jsem se vzdát tak snadno.

Nadopovaná paraleny jsem si ihned šla lehnout a celý další den jsem pila čaj s citrónem a medem, čaj se zázvorem, odvar ze zázvoru a Coldrex proti chřipce. Přes palčivou bolest v krku jsem do sebe soukala i polévku a velké množství zeleniny, nic však nepomáhalo. Ani nahořklá pachuť nastrouhaného zázvoru bacil nezabila! Bylo mi hůře a hůře.

Na Štědrý den jsem se zázračně vzchopila, jala se obalovat celery a připravovat bramborový salát, uklízela jsem, zdobila vánoční stromeček, ochutnávala polévku, utírala stůl, zametala podlahu a po rozbalení dárků jsem s horkým čelem ulehla do postele se slovy: „Nastavím budík na půlnoční!“ O půlnoci jsem však s lítostí oznámila, že se necítím, a poté se každou hodinu budila a zase usínala. Ráno jsem byla chtě-nechtě přítelem vypravena na pohotovost.

Velmi přívětivá sestra s hlasem jako bio med se na mě obořila: „Co vám jako je?“ „Bolí mě v krku,“ oznámila jsem a zrudla. Věděla jsem totiž, co přijde. „Sem jako chodíte s bolením v krku, jo?“ zvedla obočí a přísně si mě změřila. Chtěla jsem mít naráz popáleniny třetího stupně a neštovice, aby má nemoc byla viditelná už na první pohled, ale takto jsem mohla jen vypláznout jazyk, což by bylo neslušné. „Když ono to fakt bolí,“ zašeptala jsem. „A teplotu máte?“ zeptala se. „To my nevíme, my nemáme teploměr,“ přiznala jsem nedostatky naší lékárničky, která obsahuje pouze antidepresiva a půlku plata paralenů. „Co mluvíte v množném čísle?! Mluvte za sebe!“ zavrtěla hlavou sestřička a nastavením ruky mě požádala o občanský průkaz a kartičku pojištěnce. „Vobčanku a kartičku!“

Šla jsem si sednout a čekala, až na mě přijde řada. Z ordinace mezitím vyšla dáma středních let a chtěla platit požadovaných devadesát korun bankovkou s Palackým. „Tisííícovku? To si snad děláte srandu?! Myslíte, že mám jako na vrácení? No, to nemám!“ Pohoršeně jsem zamlaskala - platit tisícovkou, to sou nápady! Naštěstí jsem už ale mohla jít do ordinace a postěžovat si na svůj krční problém.

„Máte pořádnou angínu!“ oznámila mi doktorka a předepsala antibiotika. Nezbývalo nic jiného, než se znovu utkat se sestrou a jít se kurýrovat pořádnými léky a ne čajíčky alternativní medicíny. Devadesát korun jsem naštěstí měla v drobných (nehodlala jsem dělat problémy) a k mému překvapení jsem byla pochválena. „No tak to má bejt! Ta to má přesně!“ Se slzami v očích jsem odcházela. Sestra se na mě dokonce usmála!