To, že nejsem sportovní typ, zmiňuji pokaždé, když se ve mě někdo pokouší vyvolat nadšení pro honění se za míčem či snad nějakou aktivitu v týmu. Jsem totiž typický kavárenský povaleč, co se rád zpotí maximálně v sauně.
http://www.aerobic.asia/img_aerobics.jpg
Tělocvik pro mě není takovým utrpením, jak se pravděpodobně domníváte. Když si odmyslím gymnastiku, míčové a kontaktní hry, posilování a zábavné soutěže typu "Rozdělte se do dvou týmů, skákejte jako žáby a kvákejte při tom. Tým, který prohraje, bude dělat dřepy.", tak si jej užívám. Rozběhání a rozcvička pro mě není problém, ráda totiž běhám. Stovku, čtyřstovku, osmistovku, dvanáctiminutovku nebo "doběhněte mi pro klíče/třídnici/míč". Užívám si vítr ve vlasech, sluchátka na uších a pohled na zadýchané spolužačky, které na mě ještě před chvílí ječely: "Dělej, přihraj!"
Není však nic horšího než hodina tělocviku pojmenovaná Aerobic. Nejenže postrádám jakýkoli smysl pro rytmus, ale navíc nejsem schopna si zapamatovat tři rozdílné kroky ve správném pořadí. Věčně stojím a nerozhodně se koukám po ostatních. Irituje mě hudba, kterou musím poslouchat. Nevyznám se v anglických pojmenováních a nestíhám jejich ďábelskou rychlost. Ale přesto alespoň jednou do roka musím toto zpestření absolvovat.
Stála jsem ve svých vytahaných teplákách a volném tričku v hale a vyděšeně pozorovala své okolí. Kolem mě byly dva tucty dívek v uplých sportovních gatích a tílkách, která sama sají pot a navíc zpevňují tělo a udržují jisté partie na svých místech. Tu jsem uslyšela rozjařený hlas naší instruktorky, jež s dobrou náladou a neutuchajícím úsměvem vyzývala všechny, aby si to užily, parádně si zacvičily a zaposlouchaly se do té príma muziky, co tu hraje. Protočila jsem oči v sloup a stoupla si co nejvíc dozadu, aby mě náhodou nezasáhlo nadšení, které z ní sálalo.
Začaly jsme zlehka a už se nezastavily. Když jsme zrovna neposkakovaly sem a tam, chodily jsme na místě, abychom nevychladly. První kroky vypadaly jednoduše, princip eLka znám z šachů, takže pohybovat se do tvaru písmene mi poměrně šlo. Horší byly záludné variace, jež navazovaly na znalosti z tanečních, do kterých jsem nikdy nechodila. Mambo! Ča-ča! Byla jsem ztracená. Ostatní z lehkostí sobě vlastní, ladně houpaly svými těly ze strany na stranu, a já - nemehlo - jsem s rudými tvářemi a otevřenými ústy zírala. Pokoušela jsem se něco málo pochytit, ale stále zvyšující se tempo mi nedovolilo získat byť sebemenší náznak úspěchu. Instruktorka usoudila: "Jde vám to všem bezvadně! Přidáme další kroky! V - step a pivot!" Radši jsem dělala, že se mi rozvázala tkanička.
Zastavit se bylo chybou, neb do rozjetéhovlaku se již těžko nastupuje. Obrácené Véčko těžko pochopíte, pokud se nezmůžete alespoň na to jednoduché. Step touch, straddle, slide a chasse. Těžko jsem se zmohla na knee up a najednou jsem měla dělat double kick. Zatímco většina chodila doprava, já šla doleva, ony s úsměvem držely na jednom prstě imaginární talíř a já ho sbírala ze země. Cvičitelka jakoby neviděla, že se potácím bez jakéhokoli ladu a skladu, zvolala: "Supéér! A teď celou sestavu ještě jednou a rychleji. Počkáme si na písničku. Ták a rychle!" Nemohla jsem jen tak utéct, a tak jsem si vymyslela vlastní kroky. Sázela jsem na jistotu. ELko mi šlo, chůze na místě taky, soustředila jsem se na tyto jednoduché prvky. Konečně dozněl taneční remix písně od Michaela Jacksona a já si mohla jít dřepnout na lavičku, kde mi tělocvikář vysekl poklonu: "Lenko, tobě to ale šlo! Sice jsi tam byla trochu někde jinde (bujarý smích), ale zvládla si to, viď." Poté jsme si všechny zatleskaly a obdržely letáček s nabídkou docházet na aerobic pravidelně. Zmačkala jsem ho ve své zpocené ruce a s radostí hodila do koše.
