Povím vám příběh,
který se stane v blízké budoucnosti. Bude-li se vám to zdát, pak věřte, že se Vám to nezdá.
„Prosím, zavřete mne“, oslovil jsem policistu před sebou. „Copak“, zněla odpověď. „Copak jste provedl“ řekl policista a zbystřil tak, že si uvolnil za opaskem revolver. „Znáte, prosím, tu krásnou vilu nahoře nad Vltavou?“ zeptal jsem se. „Kterou myslíte?“, odvětil, policista. „No, myslím Hradčany, to myslím jako vilu našeho presidenta“, děl jsem nazpět.
„Prosím?“ otázal se ještě nevěřícně policista, a v jeho zraku jsem zahlédl jakoby měl co dělat s bláznem „Co tím myslíte?"
„ No, já jsem ji vykradl, a navíc jsem ji podpálil, takže vás žádám, abyste mne za to zavřeli a napařili mi tak 12 let“, slušně jsem odpověděl. Policista zvedl obočí. Zkoprněl. Na vteřinu se zamyslel.
„Ale já jsem neslyšel, že by Hrad vyhořel nebo tak něco“, udiveným polodotazem se na mne obrátil.
„No, jestli mi nevěříte, tak je to asi takhle. Myslete si, že jsem to tak udělal“, odpovídám mu,“Nejdříve jsem je vykradl, co se dalo to jsem vzal a aby mne nikdo nedopadl, tak jsem je ještě podpálil“.
Pozvedl nevěřícně obočí ještě výš.
„Vteřinku“, odvětil, a odebral se do vedlejší místnosti. Po chvíli se vrátil. Koukal na mne evidentně jako na blázna. „Vážený pane, mám pocit, že zde něco nehraje. Hradčany stojí, nikdo se jich ani nedotkl a ani v tuto chvíli nehoří“, sdělil mi onen policajt. „To já, ale přece vím“, odvěcuji, „ale právě proto jsem tady, já to totiž mám v plánu!“, sděluji mu.
„Prosím?“, podivuje se opět policajt.
„Ano“, potvrzuji předešlá slova, „ to já jsem chtěl udělat, ale nakonec jsem se rozhodl to neuskutečnit a rozhodl se to změnit s tím, že se sám udám. Ulehčím vám práci s mým hledáním, pátráním, šetřením a bůh ví čím ještě. Takže jsem tu a žádám Vás o zavření pro úmyslné zničení historické památky, její vykradení, zcizení několika vzácným památek a nakonec zničení památky nedozírné hodnoty jak historické, která se nedá vyčíslit, tak v hodnotě finanční, neboť dnes již neexistují plány jak se Hradčany stavěly a tzn., že by se nedaly již opětně postavit“, odpovídám s cynickým úsměvem překvapenému policistovi a dodávám:"Navíc za nekřesťanské penze". Vidím, že na mne civí a neví si se mnou rady.
„Vteřinku“, dí opět stejné slovo a odchází opět do vedlejší místnosti. Po chvíli se vrací a není sám.
Se sebou má tři kumpány a všichni na mne civí. Jeden z nich se mne táže:“ Vážený pane, slyšeli jsme, že jste se přišel udat za zločin, který jste nespáchal, jenže jej máte v úmyslu? Je to tak?“
„ Ano“, odpovídám mu, „ ale já jsem jej již vykonal, tak jak jsem jej popsal“.
Kroutí nade mnou všichni hlavou. „ Víte, je to tak trochu zvláštní věc, Vy nám tu tvrdíte, že jste vykradl Hradčany a posléze jste je podpálil, je to tak?“, ptá se mne opět nevěřícně druhý policista.
Kývám hlavou na srozuměnou. Policajt se na mne kouká a také kývá hlavou, a vzápětí se mne opět ptá:“ Trváte na své výpovědi?“. „Jistě, právě proto jsem tady. Já jsem to měl totiž v úmyslu“, vysvětluji a pokračuji: „ jenže se mi to pak rozleželo v hlavě. Nemohu dopustit, aby taková památka byla někým jako jsem já znehodnocena, tak jsem se rozhodl, že se udám dřív, než to udělám. Počítám, že dostanu nějakých 12 let, ale můžu si za to sám. Tak Vás prosím, abyste mne za to zavřeli“, odpovídám vysvětlujícím způsobem na dotaz onoho policisty.
Opět na mne všichni nedůvěřivě koukají. Dva z nich odchází. Během dalších cca dvaceti minut se nic podstatného neděje, jen takové zvláštní otázky jako: co jsem chtěl ukrást, či vlastně co jsem ukradl, dále, kde jsem se pohyboval, co mne k tomu vedlo atd. odpovídám na všechny ty otázky, ale zdá se mi, že se jim to nezdá.
Za chvíli do vyšetřovny vchází jiní muži, ale nejsou to evidentně policisté, mají bílé pláště a já chápu, že to nebude mít nic společného s mojí výpovědí. Také to tak opravdu je. Pánové se mne chápou a balí mne do bílé kutny. Chápu je, nevěří mi. Odvádí mne bílou chodbou. Je nekonečně dlouhá .. .. ..
Ptáte se mne, kolik jsem za svůj čin dostal? Nic, vůbec nic. Představte si to. Já, který chtěl do kriminálu, se dostal nakonec do blázince.
Co jsem chtěl vykonat, jsem nevykonal a ač jsem nic nevykonal, dostal jsem se zase tam, kam jsem nechtěl. Já chtěl do kriminálu, a přitom se dostal do blázince. Dnes vím, že nejdříve musím jednat a potom se musím přiznat. Škoda jen, že mi to nevěřili, protože kdyby mi věřili, tak jsem skončil tam, kde jsem měl skončit po právu, a ne tam, kde končí ti, co neví co činí. Jenže tady v tom případě je to jedno, tady stejně skončíte tak jako tak v blázinci, a v lepším případě, když Vám neprokáží bláznovství, vás zase pustí, protože jste nic neudělali.
Ptáte se mne, co tím myslím? Zeptejte se dnešních politiků, co chtějí vykonat, co vykonali a kam nás vlastně směřují.
Přitom, se nedostanou ani do jednoho z jmenovaných ústavů, ač dělají vše proto, aby se tak stalo, jenže oni mají imunitu a tak mohou z této slabé země udělat cochcárnu. A to navíc všem lidem tohoto národa říkají co udělali, ač to neudělali a co udělají, ač to neudělají, a divte se jim nic nestane a nikam se za to nedostanou. Nemluvě o tom, co udělají opravdu a za to je jim už vůbec nic nestane a to hoří už celá ČR. Proto chci tuto zemi prodat alespoň dokud má nějakou hodnotu, až ji mít nebude . . .
Tak jen tak dál národe! Poslouchej ty, kteří ti slibují a přec tak nečiní, a nic se jim nestane, ale činí jiného a také se jim nic nestane. Takže je to vlastně jedno jestli tihleti něco činí či nečiní. Pro prostý li se nestane vůbec nic, jen se dostaneme všichni jednou do blázince, vyjma politiků. Ti už tam vlastně jsou. Jenže to neví, anebo nechtějí vědět. Ví, že jsou jednoocí, jednoruký a tak bez špetky odpovědnosti si dělají co chtějí a nic se jim za to nestane.
