Kam jdeme? My chemičtí roboti.

Kam jdeme! Jdeme-li vůbec někam. Malé poznámky k dnešní moderní době techniky, kdy nás dostává do závislosti v takové míře, že už mnozí nežijí svůj život, a stávají se z nás chemičtí roboti.

Jsme zajatci svých "já" možností, svých těl, svých rozhodnutí, svých znalostí, prostě všehosvých...

Pozoruji již drahnou chvíli co se odehrává s lidmi již několik let, a nedávno mi dal za pravdu jeden článek, kde jsem se dočetl, že se lidstvo změní během několika pár let ze sapiens na .....

Myslím, si už dávno, že před 50ti lety stáli u zrodu nového člověka chemičtí+genetičtí inženýři, kteří pochopili, že DNA, se dá jednoduše měnit, pakliže vyberou či doplní správné prvky do šroubovnice každého z nás, popř. všech nás! Stačí pak jen trochu ne/správná strava z/ze ne/správných surovin, které budou modifikované, či geneticky upravené, a pak už jen trochu let, a hle je tu homo-spotřební. Tady člověk, kterému budete pouštět reklamu a on se jí bude řídit a nakupovat právě co ne/potřebuje jen, aby zabezpečil obrátkovost financí pro ty, kteří tenhle kolotoč, či jejich dědové, vymysleli.

Proč tak zeširoka? Tak upřesněněji. Při jednom pohovoru s ev. novým pracovníkem, kdy mám rozděleny dva okruhy dotazů týkající se znalostí, mám první tzv., bez kalkulačky a druhý s kalkulačkou.

a) bez kalkulačky: Kolik je 15% ze 100? - z 12 uchazečů, jen 4! správně, a dozvíte se že i 60sát!

     ( pozn. Myslím, že by p. Šichtařová měla opustit blogy plné těchto výroků, neb jim 2/3 lidí nerozumí a tudíž ....)

Druhý dotaz bez kalkulačky, těžší: Kolik je 10% z 80ti?  Přesná odpověď: ano 50%/ ne 50% - přesně!

Třetí dotaz, ještě bez kalkulačky: Kolik m2 má místnost 4 x 2.5m2?  

Sedí proti mně mladý muž, 20let, vyučen automechanikem, rok pracuje na velíně v chemické továrně, hledí na mne, jako ti před ním, oči těkají sem-tam, mne si ruku, suché polykání hrtanu, a nakonec: 

" Na to bysme mohli, pane Veverka, udělat program, ne? Co myslíte?"

Koukám na něj, a tentokrát vyschlo v krku mně. Sedí proti mně člověk, v ruce clever-mobil, a vyráží do života. Koukám na něj dál. Co s tím? Co s ním? Co pak? Vůbec co dál? 

b) O příkladech s kalkulačkou se nebudu rozepisovat, neb, je to tak, že tomu málokdo uvěří, a pokud se zhostíte své vlastní chytrosti tím, že řeknete obvyklé:"To snad není možné!", pak věřte, že je!

Tak mu děkuji za návštěvu a ihned mu sděluji, že ho nemohu přijmout. Nedochází mu to! Odchází. 

Právě jsem propustil chemického robota, který už dnes nemá život ve svých rukou, ale kdo má?

Copak máme dnes my "ne/normální", život ve svých rukou?

Copak jsme opovědni za svá jednání?

Copak můžeme za to co jíme?

Copak můžeme ....

Ale přemítám, zda to nepíši také pro současné chemické roboty, protože už vidím ty některé z Vás, kteří dokáží i na takto banálních věcech, které už dnes platí, najít negativní názor, popř. mne setřou za to, že jsem já ..., ale co, tohle je už stejně jedno, jdeme dál, ne?