aneb vzpomínka na Shortymana, na malého muže a jeho maličkou, které dal do vínku bůh možnost, že jej ovlivnila natolik, že pro ni psal a hrál takovéto písně.
Vlak do stanice tebe – vzpomínka na Shortymana
Moje drahá,
Už je to tak,
Marná snaha
vyjel můj vlak
Není to drak,
však
Roste jak mrak,
rovnou do oblak
ale nemíří do stanice nebe,
Myslím, že míří do tebe
Já vřu, přitom to zebe
A On stále jede a jede
Jinak to ani nedovede
Je ti blíž a blíže,
a ty hned víš, že
Už ho nezastavíš,
a on je blíž a blíž
tak copak?
Není to žádný motorák
Ba ani žádný lomcovák
Je prostě, jaký je,
Je jen, když ožije
Je jen můj, tak jej měj ráda
Jede ti dát kousek něžnosti
Ať se ti v těle rozhostí
Pocit klidu,
snad mám tu vinu,
že se rozjel právě,
když se k tobě vinu
dej mi víc šancí v stanici tvého klínu
protože, už není pokryt ledem
On už jede, jede, a jede
a nejde zastavit
Je jako má láska
Můj pocit pro tebe
mám jej uvnitř
a ten ven vyjede
jedině
když mi dáš šanci…
Však co to? Brána?
Tady?
Tady má končit má dráha?
Ne, jen Moje drahá,
se stále zdráhá…
Dovětek : Mám rád Jazz, a když hrál tento maličký muž svou píseň, myslel jsem vždy na to, že každý má svůj pocit, ze kterého mu vyvěrá ta nálada, do které vkládá svůj text a svou hudbu. Textu nemusíte rozumět, kolikrát vám to řekne hudba, ale přesto jsem si k jeho nejkrásnější písni dovolil malý překlad, jak jsem jej cítil já. Určitě to není text, který psal pro svou maličkou, a kdybych byl bůh, oživil bych jej, aby mi to prozradil, ale to já nejsem. Tak aspoň co cítím já k ......
