Deník z Če-chanu Den 43 - Klííííídek

Bětka testování zvládla v klidu. Děti ještě venku před vchodem do školy dostaly malou knížečku a tyčinku na výtěr. Do 15 minut byly výsledky - negativní. Stejně jako všechny ostatní děti. My rodiče jsme u toho mohli být. 

Přišla ze školy spokojená, příjemně unavená. Zítra půjde zas. Stěžovala si jen na kluky, co se i v hodině klidně spolu prali a vysvětlovala jejich nevhodné a obtěžující chování tím, že za tu dlouhou dobu, co nebyli ve škole prý ztratili "k učitelům autoritu". Spíš si myslím, že jsou nevyřáděný, jak doteď seděli doma u obrazovek. Ale každopádně si gratuluju, že mě v mladické nerozvážnosti nenapadlo jít studovat pedagogiku. Uff!
 

Když jsme u té kariéry, asi ani švadlenka ze mě nebude. Dneska mi stroj při šití omylem propíchl prostředníček na levé ruce. Není to chutná historka, tak zůstanu jen u stručné zmínky. Kuba do mě strčil, když si sedal ke stolu. Byl z toho špatnější než já. Místo abych brečela já, zhroutil se on a museli jsme ho utěšovat, že se nic tak strašného neděje. Celou dramatickou situaci jsem zvládla na jedničku, včetně vyjmutí žluté nitě a kousku zlomené jehly z rány. Fuj! Ale velká útěcha je, že to vlastně vůbec nebolelo.
Ode dneška si můžeme rajzovat po celé zemi, jak se nám zamane. Mám podezření, že naše vláda poroučí nejen nám, ale i větru, sněhu a dešti. Protože venku je tak hnusné počasí a taková zima, že výletování budeme muset odložit na jindy. Nejsme eskymáci.
Volali jsme si s kamarádkou, co čte můj deník pravidelně a byla zvědavá, jak to Bětka dneska zvládla. Vidíte, už píšu skoro jako Rowlingová, člověk si přečte kapitolu a je napnutej, jak to bude dál. A musí pokračovat ve čtení... Mno. Říkala zajímavou věc, že raději ani nikam nejezdí, protože prostě nesnáší respirátor a nechce ho nosit. Na roušku si už zvykla, ale respík je pro ní výzva, do které zkrátka nemůže jít. Mám to stejně. Ale já teď odvážně a podvratně experimentuji s chirurgickou rouškou a doufám, že mě nikdo v kaufáči neseřve. Ideální by bylo, kdyby existovala rouška, která by vypadala jako respirátor...
Máme teď dóst nízká čísla pozitivních testů, včera bylo pod tisíc, nejméně od 13. září. Ovšem, každá pozitivní informace musí být vyvážena svým pravým opakem. Číslo R stoupá, což ukazuje na budoucí opětovný nárůst počtu nakažených. Neuvěřitelná otrava. A abychom měli komu závidět, v půlce Británie už covid téměř nemají, slaví úspěch s očkováním a postupně rozvolňují. Toť stručný souhrn. Já bych tak strašně moc chtěla mít křišťálovou kouli a vědět, co bude třeba za půl roku, nebo za rok... Jestli budeme žít už nějak normálně, nebo se budeme pořád plácat v tom samém. Otevřít - zavřít, nahoru - dolu. 
Všimla jsem si, že jaksi mimovolně a nechtěně používám super strategii, jak přežít současnou nemilou situaci - jsem totálně v přítomnosti. Neřeším, co bude a nebude, protože to přináší zklamání, smutek, strach a často i vztek. Mám teď klidné období. Nemusím si ani do života nastrkávat uměle nějakou radost a pozitivitu, nutit se rozplývat nad kytičkou, jak krásně kvete. Prostě jenom jsem v tom, co je. Samozřejmě, že i to se může ze dne na den změnit, ale ani ztráty tohohle klidu se už nehodlám bát. Vlastně se teď nechci bát ničeho, nebaví mě to.
Máme kamarády, kteří koukají jen na filmy 7+, nesnesou teď pohled na jakékoliv násilí a negativitu. Všechno je rozhodí. To nás ne, tady frčí všechno, scifi, kriminálky, války... Buď jsme děsně duchovně na výši nebo už jsme konečně otupělí jako náš děda. Sledoval ve svém oblíbeném křesle zprávy s výrazem naprosté prázdnoty a klidu, nehnul brvou. A my se na gauči za ním hroutili z nezvyklého přívalu hrůz. Nemáme totiž už sto padesát let televizi a nekoukáme na zpravodajství, neboť ho psychicky nezvládáme. 
Často nám domlouval, že neděláme dobře, když se snažíme sebe i děti před světem chránit. Říkal, že si mládí musí zvykat. Že je pak zaskočí cokoliv negativního, nic nevydrží, zhroutí se při první zátěži. A seděl v poledne u bedny, kde zrovna dávali reklamu na nějaký kriminální seriál, realisticky zobrazující mrtvoly, pitvy a vraždy... Taky říkal, že děti potřebují cukr a že potřebují jíst nezdravé jídlo, aby si cvičily trávení. A že bude Zůza hloupá, když nebude chodit do školy. 
Po téměř ročním uzavření škol se v tom naštěstí ta naše holka hravě ztratí...
Covidu zmar!